1

Tak hruška! Já mám interpretovat hrušky!? A proč ne jablka? No jistě, banda lidí, přečtou si nějakou knížku a najednou mají ve tváři výraz oddaných následovníků sekty. Chápu, oni to prostě nechápou. Ale odkud berou sakra ty hrušky... Tak si to shrneme: Je to banda bezmozků. Hrušky rostou na stromě, kupují se v obchodě... Hergot, kdo jim dodává ty hrušky!? Tak já samozřejmě vím, že nemohli poznat něco, co je pro mě nepochopitelné, jsem na to prostě příliš chytrý. Takže je to nejspíš nějaká náboženská blbost. Ale těma hruškama mě pěkně štvou. No, jasně, ksichti se na mě, hovado, s hubou plnou hrušky, držka roztlemená od ucha k uchu. Tak mi přece můžete říct, kde je berete, ne? A vysvětlit, co vám dala knížka, že? Tak já bych bez recenze něco nečet. A povyšovat se nade mě nebudete usmíváním a hruškama, já jsem stejný jako vy, ba lepší, chytřejší. Sakra, dyť mě to zajímá, to by vám mělo lichotit. Mrkněte na ty trumbery, co čtou ten komentář a neviděli vás. Nic z toho nechápou. Dyť já jsem jeden z vás! ... ? (10.05.2011)

Většina starších sci-fi filmů podle knih Stanisława Lema, natočených v tehdejším Československu, Sovětském svazu nebo Polsku se mi líbila hodně (obzvlášť Solaris v druhé adaptaci z roku 1972). V tomto století se Lemova díla začali pro změnu chopit mladí filmaři z Maďarska, ale bohužel ani v jedném případě jsem výsledku moc nepřišel na chuť. Tento snímek od Patera Sparrowa mi sice líbil o něco víc, než Pálfiho Pánův hlas, v úvodních minutách mě přímo nadchl a spočátku mě hodně bavil svou ústřední mysteriózní zápletkou s proměnou všech knih na jednu stejnou bílou knihu s nápisem 1, stejně jako dalšími absurdními situacemi z toho vyplývajících (během policejního pátrání či televizního spravodajství). Tak trochu nečekaně jsem si tady připadal jako u velmi povedené absurdní komedie se zdařilou atmosférou. Jenomže postupně vymizel humor a zůstalo nekonečné motání se postav v bludném kruhu (byť s občasnými záblesky zajímavých myšlenek), které se tu přehouplo do otravných scén, kde všichni během dialogů každou druhou scénu po sobě jenom křičeli. To už mě tahle podivná hra na thriller začla mírně vytáčet. A když se v poslední třetině režisér během svých pravidelných esejistických vstupů začal opájet divokými sexuálními vizemi, nestačil jsem se divit, co to vlastně sleduji... Námět je zde pozoruhodný, atmosférou, zápletkou, vybranými scény a pod. se mi tahle „Jednička“ nejednou dost zamlouvala, ale jinak jsou oba ty maďarské filmy podle Lema na mě místy až příliš vysokým moderním uměním. [60%] (01.02.2022)

Vysoká filosofičnost a nadčasovost předlohy prudce narazila na velmi diskutabilní režisérské pojetí. Sparrow vytváří esejovitou mozaiku, která vrší ve zběsilém tempu jednu myšlenku na druhou, ani se nesnaží z budování základny docházet k nějaké syntéze a dojem je tak značně roztříštěný. Je to spíš sled úvah, za něž lze vděčit spíše Lemovi. Jejich podání totiž působí až protichůdně a vytváří vnější efektní vrstvu, která dílu nesmírně škodí a ještě více působí na jeho rozdrobenost. Především k závěru formální stránka vybočuje do takové míry, že je až směšná a s ambiciozního režiséra se náhle stává spíše čerstvý absolvent filmové školy, který stále trpí pocitem, že dokáže v jediném díle pochytit celou podstatu světa. K tomu je však zaprvé třeba najít adekvátní jazyk a hlavně pokoru. Pro mě tedy ve výsledku jen další podivná maďarská artovka, která je pro mě jen dalším důkazem, že mentalitě tohoto národa nikdy nepřijdu na chuť. (25.11.2011)

Zajímavá hra s realitou, s vnímáním všeho, se zranitelností dnešních lidí zaobalená do poměrně primitivního příběhu, který pracuje s neurčitými symboly, nevyjasněnými charaktery postav a všeobecnou nejistotou. Rozbor významu autorit v dnešní společnosti. Možná je toho ve filmu skryto více, než jsem v rámci jedné projekce zvládnul identifikovat, ale i tak to bohatě dostačuje na plné hodnocení. Maďarské filmy posledních let jsou oproti těm českým dost zajímavé. *** Ve zkratce: Mít doma jednu knížku a ušetřit spoustu místa v knihovničce by bylo fajn. (06.06.2011)

Film, který míchá "vysoké" myšlenky s banalitami. Až mám občas z toho všeho chaosu pocit, že ty prvně jmenované jsou jen náhodami. Hruštičky můžeme vykládat jako zhmotnělý symbol neproniknutelnosti realit a nemožnosti dosáhnout nějaké povšechné reality objektivní; zároveň toto pravidlo bořící, a tak tuto skutečnost zjevující .. atakdále. :) Dobrou noc. (26.08.2010)