K zázraku

Nevím přesně čím to je (hudba, kamera, recitace?), ale i když to hodně lidí nebaví a nudí, mě ta Malickova poetika vždycky dostane. Člověk to prostě tak hezky v klidu pozoruje a rozjímá u toho. Navíc si myslím, že s podobnými vztahovými problémy se člověk může i dobře ztotožnit. Moc filmů se na této úrovni zkrátka netočí a o to víc je důležité si jich vážit. Přísloví k filmu: Odi et amo = Nenávidím a miluji.. (21.04.2013)

Malick natočil vlastně téměř totožný film jako předchozí Strom života, s tím rozdílem, že v To the Wonder chybí skvělá scéna stvoření. Jinak pouze sled náladových obrázků doprovázený nejkýčovitějšími proklamacemi o lásce a Bohu. Kdyby to fungovalo, nebudu mít nic proti - vysoce umělecké filmy s vyprázdněnou narací a minimem dialogů mám moc rád. Musím v nich ale doslova cítit ten jedinečný autorský vklad a dokonalou promyšlenost. V souvislosti s Malickem se sice mluví o "intuitivní filmařině", ovšem tento argument z podstaty věci nemůžu brát jako relevantní (to by byl potom intuitivní filmař každý špatný filmař, čímž neříkám že Malick jím je). Kdyby se 3/4 jakýchkoliv náhodně vybraných scén a záběrů vystřihly a byly nahrazeny opět náhodně vybranými, například vystřiženými v postprodukci a byly opět zcela bez souvislosti pospojovány, byl by to opět ten samý film. Takhle jsem se pořád nemohl zbavit přesvědčení, že Lubezki si hraje s kamerou, Affleck a Kurylenko kolem sebe poskakují a do toho slyšíme variace slovních spojení "shall love" a "searching Krist" společně s hromadou klasické hudby. Kde je režisér? Searching director. Navíc mě doslova vytáčela neupřímnost filmu - 80% záběrů bylo natočených v podvečerním čase jenom proto, aby bylo slunce v rovině s kamerou a dělalo do ní hezké obrazové efekty. Skutečnost nikde. Tohle pro mě není umění, milý Terrenci. (18.07.2013)

Tomu, kdo svůj talent pohřbí pod zemí, On pomoci nedokáže. Terrence Malick se s vírou v Boha netají, načež - ponoukán nevyzpytatelnou silou - znovu netočí ryzí "film", nýbrž další nadpozemské obrázky pro divákovu osvícenou duši. K umění, prezentovanému v podobně neotřesitelné formě, si nicméně dokáže najít cestu pouze hrstka smrtelníků, která jej však o to snadněji (a uváženěji) ocení. Zbytek bude To the WONDER nenávidět. Může takto vypadat romance pro 22. století, je "K zázraku" nadčasové drama? To říci nedokáži. Na každý pád je to ovšem moderním, uvědomělým způsobem zfilmovaná Bible, protkaná jemnými žilkami povznášející symfonie. Tento snímek si nezaslouží hádky nad poloprázdnými korbely piva: buď to tam vidíte a cítíte to, nebo můžete jen nesmyslně kroutit hlavou - v obou případech jsou potom veškerá další slova zbytečná. (15.06.2013)

Pro artového diváka, za něhož se stále považuji, zcela nová kategorie diváckého zážitku. Asi ve dvácáté minutě mě brutálně rozbolela hlava a dobře mi nebylo ještě celý další den. Inu, všechno je jednou poprvé, i pocit, že jsem vražděná filmem. Marně přemýšlím, zda obsazení nejnudnější hollywoodské tváře do hlavní mužské úlohy má nějaký hlubší spirituální význam. Každopádně: tajně doufám, že až zase jednou některý z uznávaných auterů bude zrcadlit své nitro na plátně, že já u toho trápení nebudu. Na další podobný kentus se necítím. (22.04.2013)

Na tento film - modlitbu se nesmí jít hlavou, jinak uvidíte jenom lidi, co pořád někam chodí a sem tam něco řeknou. Je potřeba otevřít duši a naladit se na Malickovu brutálně duchovní agitku, která sice není tak podmanivá a v závěru emotivně strhující, jako STROM ŽIVOTA, přesto rovněž dokáže osvěžit egoismem strhané srdce, a proto je zatraceně potřebná a smysluplná. (12.07.2013)