Malý Bobeš

Pozor, tenhle komentář není o malém, ani žádném jiném, Bobšovi, je o záhadě týkající se mého strýce, někdejším sídlem Veselíčko 36, tedy domu, kde dnes (už 17 let) bydlím. 1. Slovo na úvod: Včera navečer jsem se jel na kole vykoupat do Vališáků, se svým vrstevníkem, veseličským rodákem Josefem Mrkosem. Během kritiky stavu polí a lesů jsme se řečí dostali až k filmování Malého Bobše, kterého se také jako kompars účastnil, avšak pro střihačské nůžky, se do finální verze nedostal. 2. Formulace problému: Údajně by měla být při kácení stromu jasně patrná pravá ruka mého již zesnulého strýce Josefa Tejkala, která by měla být snadno identifikovatelná, neboť jí chyběl celý palec (mohu svědecky potvrdit). 3. Sledování a pátrání: Dnes jsem nevyčkal ani do večera a film si pustil. Celou scénu kácení lesa, detailní záběry sekání a řezání stromů jsem si několikrát pouštěl po krocích. Nebyl jsem však schopen strýcovu ruku jistě indentifikovat. 4. Poznámka: Kromě toho, že strýcova pravá ruka neměla palec, byla neobyčejně velká, až obrovská, a vždycky mimořádně teplá; nikdy v životě nenosil rukavice. 5. Závěr: Přestože jsem použil i data ze serveru https://www.filmovamista.cz/2433-Maly-Bobes, nedospěl jsem k jednoznačnému závěru. Možná vyústění: a) Malý Bobeš se na Veselíčku netočil, a Mrkos si ze mě dělal šprťouchlata. b) Malý Bobeš se Veselíčku točil, ale ruka se sekerou a pilou je někoho jiného (strýc Josef to ovšem uměl se sekerou a pilou velice dobře). c) Film Malý Bobeš je podvrh. - Prosba: Pokud mi některý filmový znalec (a na čsfd by to měl být každý druhý), pošle za účelem objasnění tohoto problému zprávu na R.Tejkal@seznam.cz, budu velmi rád..... Další záznam: ""Horácká galerie Vás zve na první akci v rámci projektu Vysočina Filmová. V úterý 12. března v 17 hodin promítneme v podkroví HG film z roku 1961 Malý Bobeš, natáčený v nedalekých Slavkovicích. Po projekci je možné se zeptat na podrobnější informace ohledně natáčení pamětníků a novoměstských Uličníků"" - Půda Horácké galerie byla plná. Většina lidí (včetně mě) sledovala film skrz nosné půdní trámy. Následná diskuse o filmu byla krátká a kromě fotek z natáčení a informacie že natáčelo také v sousedních Radňovicích a Hlinném, jsem se mnoho nedozvěděl, o mém problému vůbec nic. Pozn. 1: Bobšova vesnická odyssea neskončila, vždycky se najde někdo, kdo se v ní pozná. Naposledy snad Oldřich Janota ve své milé písni "Malý Bobeš". Nedá mi to, abych zde neuvedl alespoň jednu sloku: "Ale touha se vysmeká z rukou / skřípá a kutálí se na podlaze / Zobáčky na okno tlučou / a sekyra houpá se na provaze / Ale vnímat tu vteřinu / ta nekonečná muka / než odtáhnou peřinu / Bobši, kde jsi tu kouli ukrad?" (04.06.2017)

Je půlnoc, nemůžu usnout a v televizi samé krváky. Potřebuji něco pohodového, uklidňujícího a přitom zajímavého. Tuto roli zastal milý příběh, který je nostalgickým ohlédnutím na svět před sto lety. Je nejen někam zasunutou vzpomínkou na povinnou školní četbu ale i poetickým pohledem do venkovského prostředí očima malého kluka. Majetkové poměry v tehdejší době asi stejně jako dnes rozdělovaly dospělé, ale ne děti. Přes láskyplné domácí zázemí reprezentované maminkou Danou Medřickou, Bobeš tíživou rodinnou situaci vnímal, ale to mu nebránilo v hledání kamarádů a v klukovském uličnictví. Velmi příjemný film mi trošku připomněl francouzskou Knoflíkovou válku. (17.04.2014)

Malý Bobeš má sice takový vlažný začátek, ale pak začne jedno dobrodružství za druhým. Všechno je navíc podkreslené příběhy dospělých, ketré Bobeš potkává. To jsou lidi z různých sociálních vrstev a tak procházíme chalupami, kde lidé nemají vůbec nic, ale také u bohatších, jakoby z jiného světa. To soviální téma jen jakoby na okraji filmu, to se mi líbilo. Jiří Lukeš svoji roli docela zvládl. 70% (24.09.2014)

Jirka Lukeš, budoucí Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu, projevil svůj mimořádný herecký talent již jako malý školák – mj. v diptychu podle J. V. Plevy o životě na venkově v čase hospodářské krize. I po letech mě překvapuje, jak svou mimikou dokonale vyjadřuje nejroztodivnější dětské emoce a otevřený každému okamžiku se sžívá s každým místem, do něhož proniká. I jeho rodiče okouzlují svou laskavostí a charakterem: pokora se u nich spojuje s hrdostí a jedinečně se odráží v jejich ušlechtilých tvářích. Jejich veskrze pozitivní příklad, prozářený především díky skvělému obsazení, oslabuje tendenčnost vyprávění, jakkoliv film jinak ostře diferencuje vesnické prostředí: snobství a sebestřednost rychtářových na jednom pólu vyvažuje prostá a čistá chudoba Janoušů a strašlivá bída Bezručkových, jejichž děti připomínají vzhledem k Bobšovi a Božence spíše jakási polidštěná zvířátka, a zvláštně vyznívá i svět starých lidí, uzavřených do svých zkušeností. Nikoliv náhodou se mi vybavily verše Rainera Marie Rilkeho o svatých chudých: „Tak tiší jsou a jako věci prostí. / […] / Ztraceni tmí se v stínu maličkostí, / podobni poklidnému náčiní.“ (27.02.2024)

Malý Bobeš, stále si pamatuji doby, kdy byl tento literární titul Josefa Věromíra Plevy nedílnou a nechtěnou součástí dětského duševního vývoje a jejich tvarování v plnohodnotné jedince socialistické společnosti. Silná kritika sociálně-třídních rozdílů je nepřehlédnutelná a tudíž předurčená a vyvolená k šíření pravé ideologické víry. Je nutné podotknout, že knižní předloha i Valáškova filmová adaptace je realisticky upřímná. Díky náhledu na věc z jasně definovaného prostoru dětské perspektivy, s ním je spojitá bezelstná nezkušenost, získává pranýřování stavu společnosti mohutnější naléhavost. S povděkem lze přijmout i technickou stránku filmového díla a herecké představení dospělých i dětských aktérů. Kniha i film mají svou nepopiratelnou hodnotu a pouze zaškatulkování výtvoru do komunistického kulturního portfolia způsobuje čtenářskou a diváckou předpojatost a odmítání. Hlavní postavou netradičně pojatého rodinného filmu je Josef Janouš alias Bobeš (velmi zajímavý Jiří Lukeš), malý človíček na prahu seznamování se se životem. Je nestranným pozorovatelem. Nezatížený předsudky vnímá hořce přetvářku neupřímné morálky. Přes všechny nesrozumitelné překážky a dogmata ústrků se k jeho důvěřivosti přidává počínající ostražitost a hrdost prostého lidského bytí. Hlavní dětskou dívčí postavou je Boženka Librová (velmi zajímavá Jana Zatloukalová), dcerka z prominentní vesnické rodiny. Její arogantní povýšenost se dostává do rozporu s vděčnou nákloností a dětská upřímnost se stává symbolem jiskřičky naděje budoucnosti. Hlavní ženskou postavou je Bobešova maminka (dobrá Dana Medřická), starostlivá a čestná osoba. Kdo jiný je důležitější na počátku dětského seznamování se s okolním světem, než matka? Hlavní mužskou postavou je Bobešův otec Josef (dobrý Radovan Lukavský), skromný poctivec chudších poměrů. Pocit vnitřního zachování lidské důstojnosti je silnějším pudem než podrobení se danému stavu společenské morálky. Důležitou postavou Bobešova života je také jeho dědeček (dobrý Stanislav Neumann), z Bobešových výletů i strastí života ustaraný dobrák. Výraznou postavou je rychtář Libra (velmi dobrý Gustav Nezval), Boženčin otec a elitářská autorita vesnice. Jeho sobecké prospěchářství a nadřazenost je ostrým protikladem k nezištné obětavosti podruha Bezručky (zajímavý Jaroslav Moučka), jehož krutým životním osudem postižená rodina živoří na okraji společenského zájmu. Z dalších rolí: klidná a pokojná Bobešova babička (příjemná Mária Sýkorová), rychtářova povýšená manželka (zajímavá Nina Popelíková), svérázný řezbář Heršl (zajímavý Eman Fiala), Bezručkova trpící manželka (pozoruhodná Libuše Pešková), namyšlený Vašík z myslivny (Petr Zelenohorský), či malí raubíři chudého Bezručky Honzík (zajímavý Tomáš Hádl), Tonda (Josef Kraus) a Franta (Miroslav Kolařík). Představitelé dětských hereckých rolí jsou přirození. Příběh není z nejveselejších a je stále symbolem nenáviděné komunistické minulosti, to nicméně nic nemění na kvalitách předlohy i této filmové adaptace. (18.08.2017)