Tiché místo na venkově

O celkovém ladění filmu dávají tušit již úvodní expresivně pojaté titulky a první seznámení s hlavní postavou skrze jeho pokřivené podvědomí snů. Impulzivní, horlivý a nevyzpytatelný malíř Franco Nero se ve snaze znovu se ponořit do své práce rozhodne odjet do opuštěného venkovského sídla, kde se naplno propadá do hlubin přeludů, snů, posedlosti a vnitřní rozpolcenosti. Hororová složka filmu se projevuje (nepočítáme-li český dabing z r. 2012...) při malířově obsesivní zkoumání minulosti života krásné šlechtičny, žijící v domě před ním za 2. světové války a sloužící mu jako inspirace. Potěší hlavně surrealistické vidiny, zhmotnělé sny umělce a smazávání hranice reality a představ, ústící v závěru do tragikomického konce. (23.08.2012)

Od Elia Petriho jsem sice už v minulosti viděl dva filmy (Podivné vyšetřování a Vlastnictví již není krádež), které se mi i přes velký kus znepokojení přítomný v obsahu i formě dost líbily, ale touhle fantasmagorickou psychárnou plnou temných bludů, lidského šílenství či divných milostných hrátek a vášní mě Petri totálě minul. Také s hercem Franco Nerem v italském filmu tohoto období to byla pro mě již třetí zkušenost a ani do třetice se mi nepodařilo odhalit, čím si vysloužil takovou popularitu a oblibu. Nero na mě tu působil ještě více nezáživně, než v soudobých filmech od Damianiho, a jeho postava by nejspíš potřebovala ne jeden medikament, ale rovnou celý náklad prášků, tabletek a injekcí v pravidelném dovozu. I jeho hlavní partnerka, byť od pohledu hezká, můj celkový zoufalý dojem spíše svým podivným jednáním prohloubila, než vylepšila a jediným hereckým kladem tu byl (až v druhé polovině) Georges Géret. Některé divné filmy si dokážu užít hodně, ale tady to bylo na můj vkus až příliš šílené, zmatené a až příliš říznuté silným vypravěčským experimentem od začátku do konce za únosnou mezí. Díky některým scénám zejména z druhé poloviny, kdy jsem měl pocit, že se dění konečně k něčemu smysluplnému a gradujícímu alespoň trochu posouvá, mohu dát 2 hvězdičky, ale asi mi nezbývá, než se prostě smířit, že tady jsem při výběru filmu po čase jednou šlápl úplně vedle. [40%] (08.06.2022)

Tento šílený film na mě zanechal stopu na velmi dlouhou dobu. Jedná se o zásah do soukromí vyschlého malíře, který začne postupně propadat podivným představám o nymfomanické komtese Wandě, která v jeho domě zemřela kdysi za války. Čím dál surovější fantasmagorie začnou zabírat stále větší část Leonardova života a spolu s tím se nekontrolovatelně začnou stírat dějové roviny. Vyvrcholení je silné, nesmyslné a alespoň pro mě nepochopitelné. Celý film je doprovázen experimentálním zvukovým podkladem od Ennia Morricone. 5/10 [KVIFF 2014] (10.07.2014)

Zručně natočené psycho, chvílema jsem si tedy říkal jestli já koukám vůbec na horor spíše je to takové psychologický mišmaš s příchutí gialla. Škoda že se film více neopřel do hororu. Protože atmosféra baráku tomu dost nahrávala. Nero je vynikající ale nezachrání chatrný scénář a nic moc i když krvavé rozuzlení. Pro mě zajímavý film ale díky své nezajímavosti dost ztrácí. (20.02.2015)

Elio Petri tentokrát stvořil experimentální sondu do duše psychicky se hroutícího malíře. Jeho sny a představy se prolínají s realitou, film má v závěru slušně našlápnuto k hororu a k tomu hraje znervózňující hudba Ennia Morriconeho. Franco Nero je v hlavní roli výborný a spousta scén je vizuálně působivých. Ale celá ta skládačka nakonec není úplně přesvědčivá a Petri natočil lepší filmy (70%). (23.01.2022)