Osamělost prvočísel

Zjednodušeně řečeno jedná se o drama o lidech, kteří možná nejen v důsledku traumatizujících zážitků z dětství nejsou schopni komunikovat s okolím, čímž se vyčleňují ze společnosti, jejich problémy se tím prohlubují a navíc nenalézají příliš pochopení ani ve vlastní rodině. Následně nejsou schopni komunikovat ani spolu, takže dát tomu druhému najevo náklonnost vyžaduje pořádnou dávku času a odhodlání. Ve filmu je několik silných momentů, dobrá hudba, ale jinak je neustálými posuny v čase možná až příliš "rozsekán". Viděno v kině, první dojem dobrý, ale rozhodně to není film pro všechny, proto také myslím to nízké hodnocení zde na csfd. Chápu, že se nemusí líbit každému, má to své mouchy, ale za mě to na slabší čtyři hvězdy stačí. (16.03.2012)

Zdánlivě líbivý název filmu lákající diváka na potenciál ekvivalentní Dobrému Willu Huntigovi je podvrhem. Špatně slepený příběh o dvou nesmyslných lidech nedává smysl, je zbytečně těžké se v něm orientovat a tyto obtíže zcela jistě není možné svést na umělecký záměr autora. Závěrečná část snažící se vyobrazit šílenství jedné z postav se nepovedla a především není vysvětleno, proč se vlastně zešílelo. Slabé. (22.07.2011)

Premisa filmu láká na poetický snímek postavený na matematicko-filozofickém přesahu, ale výsledek je agresivní patvar, který nedrží pohromadě. Onen filozofický motiv filmu - prvočísla jsou čísla beze zbytku dělitelná jen jedničkou nebo sebou samými.. - zde zaznívá v ten nejnevhodnější okamžik a ve výsledku je přehlušen podivně naroubovaným songem. Skoro by se dalo napsat, že se jedná o další ukázku toho, že Bůh je krutý a my jsme jen loutky v jeho rukách bojující o vlastní přežití. Několik příběhových rovin se v konečném účtování sjednocuje v závěrečný akt, kdy dochází k úplné sublimaci veškerých dobrých úmyslů. Jediné, co funguje na výbornou je hudba figurující zde coby katalyzátor způsobující dávivý reflex. (04.07.2011)

svým způsobem až stereotypní film! nebo ne? není přeci nijakou výjimkou ten senzualistický styl patrný v kompilování detailů a velkých detailů zejména na tváře a výseče jiných částí lidských těl, ve zdůrazňování jejich očividných nedokonalostí a přeneseně tím i těch neviditelných vnitřních vad, jako i nezjevných textur, nezvyklých úhlů, v objevování neobjeveného spektra možností, jaké emoce lze filmovým vyjádřením přenést a přitom i jak. v kontextu současného evropského autorského filmu, zejména pokud vezmu v úvahu kinematografie francouzskou a italskou, nepřekvapí ani opojné experimentování s délkou záběru, ostré kontrasty tempa v jejich střídání, a smělé pokusy s krásnou, okatou hudbou, prudké střídání (v dobrém i zlém smyslu slova) primitivního popu s libozvučnou krajní hudební avantgardou, poslepu tápající pokusy připomínající věčné přešlapování postav samotných. neučesanost a záměrná ledabylost postřehnutelná na spojích záběrů střihy, znepokojující vyhýbání se rutinním postupům rozeznívání a doznívání záběrů, kdy přesto přese všechno neztrácí film na osobitém rytmu a jakési harmonii v následnosti obrazů a rytmech samotných scén i delších úseků - kapitol. nedbalé ostření kamery, která jedná, jako kdyby byla nikoliv mechanickým reprodukováním podle příručky technických postupů, ale živým smyslem, druhým zrakem diváka s vlastními nedokonalostmi, ale i vlastními, tj. neopakovatelnými vjemy odhalujícími novou dimenzi barev, jejich kompozic a tonality, místy křiklavě hojné a syté, jindy mrazivě tlumené a prázdné. /// svým způsobem až geniální film, protože vlastně vůbec nezáleží, v kolika současných filmech lze vystopovat ty stejné inklinace, jako spíše jde (a ono vždy nakonec jde jen) o odpověď na otázku, zda ty které použité prostředky plní nějakou úlohu, dávají smysl, nebo zůstávají nenaplněným výstřelkem, pokusem o imitaci trendu (cyničtěji řečeno: experimentem v experimentování). ale to není ani tak otázka pro rozum diváka, jako pak neméně pro jeho cit. tím nemluvím o laciném dojímání se nad bolestnými životy nebohých postav, ale o citu ve smyslu talentu k vycítění krásy vlastní obrazu, třeba výtvarnému, třeba kinematografickému, především ale jednoduše krásnému, o citu k detailu, k subtilním formám vyjádření a neopakovatelným emocím ukrytým v těchto nejnepostřehnutelnějších drobnůstkách uměleckého zpracování. nejen proto předpovídám filmu, ač nerad, jelikož se mi líbil, úděl snímku mnohými nepochopeného a zkraje odvrhovaného díla. nestačí jen bedlivě sledovat a neméně pozorně napínat uši, je totiž třeba také odvyknout všem klišé a jiným schématům zažitým ze špatných, ale líbivých filmů, jakých je mnoho. Osamělost prvočísel musí být zklamáním pro intelektuály a jiné snoby, "povznesené" kritiky a vůbec všechny diváky uvyklé na vpravdě stereotypní "alternativní" klubové vztahovky, kdy v posledku film ani žádná jeho část nemá hlubší význam, než má vývoj zjednodušených snah o vystižení lidského nitra a jeho vazeb na druhého člověka. kdo s kým co a jak to dopadne. kvalita Osamělosti leží právě v tom, že neredukuje - proti vůli a očekávání drtivé většiny diváků, bez pochyb - linii lidského života na osud, jeho jednání na jednu dvě ambice a motivace, jeho vztahy k ostatním na tradiční repertoár kategorií od milence, kamaráda, známosti a soka v lásce, neredukuje život na řadu náhod, přítomnost na kontinuální pokračování minulosti, nebo člověka na cokoliv méně neprobádaného a fascinujícího, než je člověk. tvůrčí přiznání a ještě lépe důraz, že člověk se může v sobě samém ztratit, nejistý a nesamostatný, to samo o sobě je přeci v kinematografii vzácností. všechny postavy všech filmů, na které vzpomínám a které mi přicházejí na mysl, jsou jasné, jednoduché a neživotné (tedy jinak než na papíře nebo pásu celuloidu). vystihne je jedna věta nebo třeba i jen slovo. nejneuvěřitelnější věcí nakonec bývá, jak o sobě každá z nich ví, kdo je, odkud pochází a kam jde. přitom kdo to opravdu ví? zbývá snad pouze povzdechnutí, že banální a nevěrohodná motivace obvykle stačí divákům ke spokojenosti, postačuje k pocítění dojmu tak řečené psychologické hloubky, že sama informace, "jak to dopadlo" postačuje dát smysl celému uměleckému dílu, nebo její absence naopak takovýto smysl vyrušit, a že tak docela všechen divácký důvtip obvykle vezme za své, jakmile se tvůrce rozhodne projednou nepodřídit hollywoodské představě o výstavbě syžetu a exponování osobností postav. /// o Osamělosti prvočísel nikdo nemůže jinak než s ironií napsat, že by se jednalo o stereotypní film, neboť přese všechny ne neobvyklé stylistické postupy se snímku zdařilo vyhnout stereotypům a klišé daleko fundamentálnějším. je požehnáním pro náročnějšího diváka, že se film v nápaditém kontrastu ke svém názvu vyhnul tomuto kalkulu a matematizování s životy svých postav, a tak je mohl zpodobnit lidštější. životnější film aby citlivý divák pohledal. (30.12.2011)

Od znalosti knihy se při hodnocení odpoutat nelze, zvlášť, když se její znalost odráží v pocitech, které se derou na povrch při sledování filmových obrazů. Možná, že orientace v časových rovinách a postavách není ve filmu snadná, ale spíše jde o vzácný film, který klade na diváky alespoň nějaké nároky. Především svým rychlým tempem na začátku vyžaduje pozornost. Vyžaduje, aby divák při sledování jednotlivých záběrů nad tím co vidí, také přemýšlel. Jedině tak mu nemůže uniknout obrazem podložený vývoj (psychický i fyzický) dvou hlavních postav. Časové roviny se sice překrývají stokrát použitým způsobem, ale tentokrát mají opodstatnění v samotném názvu, v prvočíslech, která i přes přísný matematický zákon najdou svůj pár. Film má mnoho nezapomenutelných scén (divadelní představení, svatba, oslava narozenin, diskotéka), které i díky hudbě rezonují dlouho po skončení filmu. Odehrávají se v prostředí italské školy a nefunkční rodiny (často snobské), kde vládne šikana a postrádá se schopnost empatie. Prvočísla jsou především o sblížení, během něhož hrdinové nevolí žádnou strategii. Možná právě tato absence strategie diváka nudí, ale o to víc se přibližuje reálnému životu, reálným setkáním a náhodným sblížením. Dva outsideři za sebou vláčí trauma z dětství, navzájem si dokáží divoce sevřít srdce, ale jejich neschopnost komunikovat je uvrhne do černoty a beznaděje. Jen škoda, že matematická konotace světa čísel a lidí je z filmu téměř vypuštěna. (15.10.2011)