Slunce v síti

Cinematik report: Kameraman Stanislav Szomolányi uviedol na festivale Cinematik film na ktorom spolupracoval s režisérom Štefanom Uherom Slnko v sieti. Umelecký poetický film plný úžasne kompozične nasnímaným obrázkov prešiel prednedávnom reštauráciou kópie starej 50 rokov. Lyrický príbeh strhne svojím prevedením aj dnes a neraz prekvapí nejakým tím dialógom, či slovnou vychytávkou. /videl v kine: 80%/ (videl na festivale Cinematik 2012) (14.09.2012)

Tak som zase doplatil na očakávania, spojené s povesťou snáď najkultovejšieho umeleckého slovenského filmu vôbec. Možno som na to ešte nemal vek, možno som ešte nedokázal správne posúdiť všetky dobové súvislosti, ale film ma zaujal hlavne svojou vynikajúcou atmosférou. S dejom to už bolo horšie, emócie a katarzia sa nedostavili. Takže znova konštatujem, že druhé zhliadnutie (už ako omnoho skúsenejšieho diváka) rozhode. Pre slovákov každopádne povinnosť. VIDENÉ ZNOVA: Tak musím skonštatovať, že ani na druhé pozretie ma film plne nepresvedčil svojim obsahom (bohužiaľ som ho nevidel v absolútnom kľude), na druhej strane je to film s asi najzaujímavejšou a najumeleckejšou kamerou v dejinách slovenského filmu. Vďaka kamere Slnko pôsobilo ako veľkofilm plný obrazových metafor a symbolov (najmä voda). Množstvo záberov je snímaných ako odrazy v zrkadle a jednoznačne u mňa vedie luster (planéty) , točiaci sa nad hlavou (slnkom) slepej mamy. Chvíľu máte pocit, že pozeráte Bergmana, chvíľu, že francúzsku novú vlnu. Taký slovenský Nikto ma nemá rád, ale s odrastenejším hrdinom. Rád by som si vypočul prednášku o filme na fakulte filmovej vedy. (14.01.2013)

Mimoriadne pôsobivá sieť momentiek života, ktorej odklon od konzervatívneho tradicionalizmu prelomil tunajšie bariéry až na kosť. Nemá konzistentný dej, Uher so svojimi kolegami nás prikovali do okolia Bratislavy spôsobom, akoby bol dajaký Truffautov bratranec. Scenár sa asi dorábal počas natáčania (Herzogov štýl), alebo z improvizácie (Godard). I názov o čomsi vypovedá. Slnko je predsa sloboda a sloboda je mladosť. A tá sa kríži pavučinami nárazových východísk na konci tunelov. Zvolený individuálny prístup je sám o sebe zložitý pre naratív, venovanie sa jednotlivým charakterom, ktoré chcete zobraziť v akejsi novej vlne vás automaticky okliešti do pasci. Je preto výborné, ako nás Szomolányi bezprostredne a nezaujato vtiahol k životu našich hrdinov, priam až dotykovo. (15.09.2015)

Úvodní zatmění se netýká jen Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kterým se již nic řešit nechce. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“, jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření ohledně psychické nemoci. S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť také zde všichni tak trochu kradou. Polarita města a venkova není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých/starých), ale prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město zohyzděné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – myšlenkově bohatému dílu navíc brání v tom, aby působilo zastarale. 80% Zajímavé komentáře: Madsbender, Sandiego, tomtomtoma, tuberatanka (05.12.2019)

Když byla československá nová vlna ještě nová... Někdo si bude libovat v novátorských technických postupech. Pro nás ostatní je tu pak sdostatek sídlištní poezie a prvních lásek a zklamání. Autentický jazyk tehdejších mladých je zvlášť kouzelný. Na počátku šedesátých let nebyly věci "hustý", ale "bezviš". A toto je bezviš film. (06.07.2006)