Laurence Anyways

Z mlaďocha Dolana jsou (hlavně) v domácí Kanadě všichni nadšení, takže si může dělat co chce. A to něco je skoro tříhodinový film. Možná zdlouhavé, celý děj by se dal nacpat do půlhodiny, stopáž je ale opodstatněná, zaznamenává vztah se všemi důležitými nuancemi a dokresluje hloubku lásky ústředního páru. Vizuálně je to opět orgastické, slowmotiony podkreslené čupr hudbou, výtvarná stylizace na hranici manýry. Osmdesátky a devadesátky ještě nikdy nebyly tak kůl. Trochu sem se bála queer aspektů (co se ví už delší dobu je zápletka - muž, který chce změnit pohlaví), o to víc překvapí, že jde jen o nekonvenční heteráckou lovestory. Jestli lze navíc předchozím Imaginárním láskám vyčítat plochost a povrchnost (zcestně, podle mě je to generační film jak kráva), tady líbivé obrázky ukazují i vážnější témata. Krásná ukázka kam by měl směřovat současný art. (mezipatra 2012) (18.11.2012)

Mohl bych se samozřejmě dlouze rozplývat nad originální invencí, která nachází své nejvýraznější těžiště především v obrazové a zvukové části filmu, nad příběhem, který není samoúčelnou marginálií v rámci sexuálního sebeurčení jednotlivce nebo nad tím, jakým způsobem jsou tu ilustrovány jednotlivé postavy. Ano, to všechno tvoří z LAURENCE film v každém ohledu pozoruhodný. Protože on je pozoruhodný. A to je jeho slabina. To, co jsem obdivoval na předchozích celovečerních snímcích Xaviera Dolana, tedy jakési propojení reality a podvědomí (nebo-li snu), práce s metaforou, opojení vlastní fantazií i inspirací, je tady najednou jakoby předimenzováno. Film čili téma ztrácí svou sevřenost existencí mnoha nadbytečných scén, které by bylo dobré vynechat (několikaminutová sekvence na zimním ostrově, která je sice sama o sobě opticky nádherná, ale narativně hluchá), naopak až zbytečně šetří ironií, která byla v Dolanových filmech vždy dominantní (v tomto směru se nejlépe daří scénáři v dialozích mezi titulním hrdinou a jeho matkou a mezi hrdinovou přítelkyní Fred a její sestrou). Vezmeme-li v úvahu fakt, že Dolan na svém novém filmu pracoval více jak dva roky, je přece jen smutné, že nedokázal dát LAURENCOVI osobitější tvář a namísto toho jej nechal utopit v bezmezném nekonečnu své duše. (11.11.2012)

Xavier Dolan se jako režisér vyvíjí a po zhlédnutí Laurence Anyways jsem přesvědčen, že dobrým směrem. Laurence Anyways není bezchybný film, tím déle trvá, tím více si divák všímá jednotlivých much na kráse, ale výsledný dojem je velmi pozitivní. Film má silný příběh, řekl bych, že se silnější a plnější látkou Dolan zatím ještě nepracoval. Jak jsem zabil matku byla upřímná vztahová výpověd člena queer komunity, Imaginární lásky prozatimní vrchol Dolanových manýristických výlevů a Laurence Anyways je skutečně prvotřídní drama, které nikoliv není pouze o složitých vztazích hlavní postavy, která se rozhodně změnit pohlaví, ale funguje to i jako společenská sonda a určitá forma kritiky (scéna v restauraci je bezkonkurenční highlight filmu). Kamera se často mění ze statické do dynamické a film celkově po řemeslné stránce působí velmi hravě. Soundtrack je samozřejmě výborný, ale to už je u Dolanových filmů podmínkou. Nebýt přepálené stopáže, neváhal bych ani vteřinu s plným hodnocením. Dolan potvrzuje, že se vyplácí nadále sledovat! (11.11.2012)

Další film mladého Xaviera Dolana mě nezklamal a stále si drží vyšší standard, především v obrazové stylizaci. Téma bylo zajímavě podané a herecky přesvědčivé, jen by mi byla příjemnější kratší stopáž - klidně i o hodinu, protože to bylo chvilkami hrozně rozvláčné. Kvůli tomu tentokrát nedám přes 4 hvězdičky a zůstavá těsně pod. Přesto můžu doporučit jeho i Almodorovým fanouškům, kteří tyto témata mají docela rádi.[ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.04.2013)

Důraz je možná až moc kladen na vizuál (kdy se všechny zlomové body příběhu odehrávají ve slow-motionu, kdy je nám dáváno jasně najevo, že TEĎ se děje něco důležitého --- což mi po druhém shlédnutí tolik nevadí, vzhledem k tomu, že se jedná o subjektivní výpoveď), ale jako studie dvou charakterů/jednoho vztahu je to nesmírně pohlcující, průběhové a opět delikátně rozfázované. Dolan se i přes všechny ty van Santovské detaily neztrácí a i ten filmařský přechod od teenagerského dramatu, přes love-triangle dvaceti-X-letých až k epickému rozmlouvání o proměnách doby a osobností je naprosto logický a plynulý. Teď jen čekat co přijde příště... (29.11.2012)