Laurence Anyways

Na své předlouhé stopáži nezvládnutý film. Četné záběry na detaily obličeje, které vyvolávají pocit osmělosti a nepochopení okolím, se opakují tak často, až to zavání manýrou - stejně jako neostrá a roztřesená kamera. Realistický způsob vyprávění najednou v půlce dostane přídavek v podobě snových sekvencí (motýl vylétajcící z úst, vodopád v obyváku - to byla až směšná metafora očistného osvobození, déšť šatů - vizuálně krásný, ale samoúčelný)____ Film působí chladně i proto, že postavy nemají hlubší city, ale jenom pocity.I přes délku filmů mi chybělo vykreslení charakterů. ___ Herecky je to taky problematické, protože hlavní hrdina svůj přerod a reakci na nutně šokovanou odezvu okolí podává příliš tlumeně, nevýrazně. Hrdinka je zajímavější, její šok, zdánlivé smíření a předem ztracený boj proti tlaku okolí, vyznívají mnohem uvěřitelněji. Zoufalý, hysterický záchvat v restauraci téměř dojímá, protože se rve o svou lásku a zároveň je jasné, že už je na konci sil. ____ Režisér se až příliš opájí obrazem a nedokáže filmu dát jednotnou linku. Scény s matkou - vtipně ironické, a přitom smutné i důstojné zároveň, působí dojmem, jakoby byly z jiného, lepšího snímku. /11. 11. 12./ (11.11.2012)

To, že mi nejaký takmer trojhodinový pseudo-biografický film o transsexuálovi, ktorý natočil, vtedy ešte, 23 ročný režisér z Kanady ,vyrazí dych by som nepovedal v živote. A nejde o to, že by to bol príbeh ušitý nejakou srdcervúcou či nebodaj melancholickou nitkou (aj keď by sa našli v tých troch hodinách nejaké body) Ani to, že by mal film vážnu tvár alebo podával realistické obrazy takýchto ľudí, ono to bolo iba tak neskutočne dobre nakrútené, že som neveril vlastným očiam. Nič viac. Surrealistické prvky, ktorých bolo málo, tam neboli na silu dané a boli skôr metaforické. Ako napríklad: Keď si bývalá frajerka transsexuála prečítala jeho zbierku básní, jeho poézia ju obliala studenou vodou, a to doslova. Takéto a podobné kúsky obsahuje tento neskutočný film. A keby som mal celý dej zhrnúť do pár viet, znelo by to takto: Šťastný pár tridsiatnikov si žije svoj skvelý vysnívaný život Muž je učiteľom literatúry a spisovateľ, žena zase herečka. Všetko im spolu klape až kým sa muž neprizná, že je vlastne žena uväznená v tele chlapa. Jeho frajerka to nesie veľmi ťažko ale nakoniec sa cez to dostane a dokonca mu pomáha z výberom šiat, make-upu a podobných vecí. Film je zabalený do interview spisovateľa-transsexuála o desať rokov neskôr, ktorý rozpráva o svojom živote. Jednoduchý, možno ničím originálny, obsah však v sebe skrýva toľko filmového umu, že som tomu počas sledovanie nechcel ani veriť. A to mi to nebolo sympatické už od začiatku. Téma a ešte to bolo nakrútené v uhlopriečke 4:3, to sa dneska nerobí. Ale musel som sa podvoliť, pretože to bolo skvelé. Takto sa robí filmové umenie. (07.01.2016)

Mohl bych se samozřejmě dlouze rozplývat nad originální invencí, která nachází své nejvýraznější těžiště především v obrazové a zvukové části filmu, nad příběhem, který není samoúčelnou marginálií v rámci sexuálního sebeurčení jednotlivce nebo nad tím, jakým způsobem jsou tu ilustrovány jednotlivé postavy. Ano, to všechno tvoří z LAURENCE film v každém ohledu pozoruhodný. Protože on je pozoruhodný. A to je jeho slabina. To, co jsem obdivoval na předchozích celovečerních snímcích Xaviera Dolana, tedy jakési propojení reality a podvědomí (nebo-li snu), práce s metaforou, opojení vlastní fantazií i inspirací, je tady najednou jakoby předimenzováno. Film čili téma ztrácí svou sevřenost existencí mnoha nadbytečných scén, které by bylo dobré vynechat (několikaminutová sekvence na zimním ostrově, která je sice sama o sobě opticky nádherná, ale narativně hluchá), naopak až zbytečně šetří ironií, která byla v Dolanových filmech vždy dominantní (v tomto směru se nejlépe daří scénáři v dialozích mezi titulním hrdinou a jeho matkou a mezi hrdinovou přítelkyní Fred a její sestrou). Vezmeme-li v úvahu fakt, že Dolan na svém novém filmu pracoval více jak dva roky, je přece jen smutné, že nedokázal dát LAURENCOVI osobitější tvář a namísto toho jej nechal utopit v bezmezném nekonečnu své duše. (11.11.2012)

Měl jsem chuť Dolana po Imaginárních láskách podrobit trošku větší kritice, ale potom jsem si zase uvědomil ta brutální fakta - ten týpek je o tři roky starší než já, napsal, zrežíroval, nastříhal a vybral kostýmy ke svému třetímu celovečeráku. A ten má tři hodiny a je o heterosexuálním vztahu transsexuála středního věku. Přesto to drží pozornost, nezvrhne se to do žádných nesmyslných vod a katarze v závěru objasňující název filmu opravdu funguje. No a když čas od času začne šlapat těžkotonážní hudba, nedá se tomu odolat (hlavně scéna "náletu" Fred na luxusní večírek je exkluzivní). Přesto tam, kromě lehce přetažené stopáže a snad až příliš častého střídání různých kamerových technik, vidím jednu zásadní dramaturgickou chybu. Ten film je totiž opravdu spíše o Fred než o Laurencovi. Ne, že by mi to vadilo z pozice diváka, její postava je skvěle napsaná a hlavně zahraná Suzanne Clément (oceněnou i v Cannes), ale nejsem si jistý, nakolik to bylo záměrem. (13.04.2013)

Důraz je možná až moc kladen na vizuál (kdy se všechny zlomové body příběhu odehrávají ve slow-motionu, kdy je nám dáváno jasně najevo, že TEĎ se děje něco důležitého --- což mi po druhém shlédnutí tolik nevadí, vzhledem k tomu, že se jedná o subjektivní výpoveď), ale jako studie dvou charakterů/jednoho vztahu je to nesmírně pohlcující, průběhové a opět delikátně rozfázované. Dolan se i přes všechny ty van Santovské detaily neztrácí a i ten filmařský přechod od teenagerského dramatu, přes love-triangle dvaceti-X-letých až k epickému rozmlouvání o proměnách doby a osobností je naprosto logický a plynulý. Teď jen čekat co přijde příště... (29.11.2012)