Rozchod Nadera a Simin

Skvěle rozehrané drama, s výborně rozestavenými figurkami a civilními charaktery, které po celou dobu těží z úžasného scénaře, jenž vám nic nepodstrkuje, nepřibarvuje, nepůsobí vyumělkovaně, ani nemanipuluje s emocemi, byť právě emoce se nacházejí ve filmu rozhodně silné. Kompromisu mezi "srozumitelností" širokému (západnímu) publiku a nahlédnutím do tamější kultury bylo dosaženo a konkrétně koncept diváka jako soudce je něco, z čeho by se právě západní filmy mohly, resp. měly přiučit. 8/10 (29.02.2012)

Berlínským medvědem ověnčený rozpad jednoho vztahu nabízí samé otázky, v kterých se pak rozpouští cokoliv, co by mnou mohlo otřást. Farhardi balancoval tak dlouho nad propastí nevyřčenosti, až do ní zahučel i se svým celým filmem. Strach z odpovědí je znát celým filmem. Jinak je však Rozchod velice chytrým filmem, který psychologický rozbor jedné rodiny proplétá s detektivním příběhem. Nečekaná svůdná kombinace. (11.07.2011)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 24 - Írán. Film, jenž atakoval moje vedoucí Rumunsko, ale zůstává zatím těsně druhý. Rozchod Nadera a Simin dokazuje, že i film, v němž nejsou akční scény, násilí a sex, dokáže strhnout neuvěřitelným způsobem a během 120 minut vůbec nenudí. Všichni tady v ČR v teple našich domovů víme úplné hovno, jak to v Íránu chodí, takže já se rozhodně zdržuji výkřiků do tmy typu, že je v Íránu takové a takové právo, takové a takové zvyky, a že ve filmu bylo něco přiklášenou, upraveno, cenzurováno. Jsem imunní vůči mediální masáži, že je Írán nebezpečný a ohrožující světový mír atd. Mně se to jako film moc líbilo, je velmi podnětné a obohacující sledovat očima Středoevropana konflikt dvou manželských párů, který neustále graduje a přemýšlet, jak by se takový konflikt odehrál v ČR, Německu, Francii. Nejsilnější stránka filmu alespoň pro mě tkví v tom, že jsem vnitřně nepovažoval ani jednu postavu za vyloženě kladnou ani za vyloženě zápornou, což je nanejvýš realistické, protože nikdo z nás není ani anděl ani ďábel. V jednu chvíli jsem soucítil a fandil jedné postavě, v jiné situaci se moje preference obrátily. Proto jsem taky rád, že na Berlinale rovným dílem ocenili všechny čtyři hlavní protagonisty. Pokud se nemýlím, je to asi druhý íránský film, jejž jsem v životě viděl a z obou filmů mám velmi dobrý pocit. (24.04.2015)

Asghar Farhadi si napodruhé u mě vylepšil skóre, nakolik mě jeho nejnovější Hrdina minul a působil na mě jako tuctový až mdlý festivalový snímek, u Rozchodu Nadera a Simin to naštěstí za mě neplatí. Tento film nabízí zajímavý pohled na dění v cizí krajině s odlišnou kulturou, systémem a náboženstvím, ale současně rozehrává problém, jaký nenese omezení jen na íránské reálie. Nešťastný incident, soudní procesy, lidské charaktery, rodinné vztahy... vyšetřování s cílem spravedlnosti, proti tomu předsudky i jednání s cílem zisku a prospěchu. To je věčný a univerzální. Snímek má obrovskou výhodu v téměř neustále přítomném napětí po celé dvě hodiny a výborném scénáři s provedením, kdy postavám věříte i během náhlého obratu či odhalení dlouho před divákem utajené skutečnosti. Drobné mínus po skončení možná vidím v nedořčených zásadních rozhodnutích hned dvou postav. Jako obvykle oceňuji silnou realističnost, vyvolávající v divákovi silně autentické dojmy, byť celkový styl tohoto filmu s dynamickou kamerou je opět odlišný od toho, co jsem z íránské kinematografie viděl doposud (evokoval mi spíše současnou rumunskou tvorbu a režiséra Cristiho Puiu, hlavně Smrt pana Lazaresca). [85%] (23.04.2023)

Málokedy vidieť film, riešiaci podstatné veci. Ozaj podstatné. Nie tie, čo sa za podstatné umelo vydávajú. Rozchod Nadera a Simin tak činí. Ukazuje veci obvykle nevidené. Napríklad, že dôvodom rozvratu manželstva nemusí byť nejaká bližšie neurčená šmirgľa v mysli, ale aj jednoduchá túžba jedného z páru odísť inam. A s ňou spojený ostrý nesúhlas toho druhého, pretože cíti povinnosť doopatrovať chorého rodiča. V našom pásme tomu slúžia koncentrákmi páchnúce sociálne domovy - kto by sa už len naťahoval s nejakým starým dementom v podobe otca či mamy? Inou vecou sú etické hranice pri privátnej starostlivosti o nevládnych ľudí druhého pohlavia. U nás toto nik nerieši. Aké hranice, etika? Veď my, neverci, môžeme všetko, aj sa s opatrovaným vychrápať - tak čo? Inou vážnou témou je skĺbenie starostlivosti o dieťa s prácou, do ktorej treba zavčasu a dlho dochádzať. Málo, veľmi málo ľudí si v tuná uvedomuje, že podvodné, nečestné manévre a klamstvá namierené voči iným ľuďom sa napokon vždy odrazia kdesi vo vlastnej rodine toho, čo konal neférovo. Potom len každý bedáka nad tragickými nehodami. Nik si za Boha nevie spomenúť, prečo je osud taký nespravodlivý. Pritom ide veľmi často len o odlesky kriváckeho jednania voči niekomu, prejaviace sa neskôr na deťoch, partnerkách, súrodencoch, rodičoch. Dokázal by bežný muž a žena z Európy koncom dňa odprisahať na Bibliu, alebo ak neverí v Boha, tak na svojich predkov a deti, že konal počas celého dňa riadne a spravodlivo? Je toho oveľa viac, prečo je Nader a Simin skvelý, prečo mám iránsku kinematografiu vo všeobecnosti veľmi rád. Lebo často rieši čisté otázky prostého žitia, neskalené výkalmi módy a toho čo letí v psychológii vzťahov. Bonusom je záver, neposkytujúci jasnú odpoveď na otázku, ktorého z rodičov si vyberie dcéra pre ďalšie spolužitie. Hoci aj tu platí múdremu napovedz, hlúpemu dopovedz. A režisér teraz len napovedal. (01.02.2015)