Tenkrát v Anatolii

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

Cinema Mundi 2012. Nuri Bilge Ceylan si svůj šestý celovečerní film náležitě vychutnává. Tento oceňovaný režisér by si nás nedovolil degradovat na pouhého diváka, místo toho zve, abychom se do případu přímo zapojili. Tenkrát v Anatolii to byly nejkratší dvě a půl filmové hodiny, pomník a medaily za kameru, příjemné koukání. Více tady. (06.03.2012)

Nuri Bilge Ceylan je výjimečný tvůrce s nesmírnou optikou. Nesmírně vtahující, až experimentální kamera Gökhana Tiryakia podaná citlivě a opatrně, jako v Zimním spánku - geniální třetí Ceylanova ruka. Tiryaki podává důležitou platformu pohybu kamery zblízka - snímá detaily - záběr na lámající se rostliny, tváře emocí herců, silného větru a odrážející se světla z bouřky, dokonalá scéna s dcerou starosty, která podává čaj (už její příchod je geniální, opatrně snímaná tvář dívky). Dialogy vybroušené a vtahující, které se postupem času rozkládají v příběhu (záhadná smrt nádherné ženy), ale i v našich myšlenkách (prášky na infarkt a jejich následek). Postupem času se Anatolie neskutečně drásajícím tempem stává dramatem, který vyráží dech. Závěr v pitevně mě odrovnal. (11.06.2017)

Drama, které má svůj vlastní čas i optiku a zatímco odposloucháváme bezvýznamné dialogy o jogurtech, rdousí nás tureckým medem. Mnoho nezapomenutelných a o současném Turecku vypovídajících scén (pasáž ve starostově domě je geniální, stejně jako celé ohledávání a odvoz mrtvoly), krásné záběry na přírodu a kutálející se jablka, uvěřitelné postavy s ještě uvěřitelnějšími břemeny a krutý závěr v márnici. Takových filmů moc není. (30.06.2014)

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy u filmu viděl takhle výtečně propojenou a zároveň vzájemně vyrovnanou formální a stylistickou složku. Vyprávění neustále odsunuje jakékoliv větší pídění se po motivu kriminálního činu, nehledají se stopy, nejsou podávána hlášení, není tu perfekcionistická touha ukazovat policejní práci. Pátrací linií prostupují jednotlivé kontemplativní dialogy (o ženě, která věděla, kdy zemře) a kromobyčejné diskuze (večeře ve vesnici), a to i když jsou jakkoliv vůči sobě kontrastní, zapadají do sebe. Film vytváří specifický mikrokosmos znásobený „nehudební“ atmosféričností, kde všechno nahrazuje síla obrazu, spočívající v jemném, ale nikoli přehnaném užití detailů a neustálém přehledu kamery o všech osobách na place. Příkladná ukázka toho, co vše je možné vytěžit z vlastně úplně obyčejného příběhu. (01.05.2012)