Café de Flore

Ano, tady jde skutečně asi i o to, jak se komu podaří vložit se do filmu. Já (samozřejmě bohužel, protože jsem tím o ledacos přišel) jsem se do toho vložit nedokázal. Motivace obou částí jsem pochopil, a ne že ne, a jsem ochoten je i akceptovat, ale zpracování látky mi nějak nesedělo. Ambice byly nejspíš velké, ale nedotažené, roztřesené, roztřepené. (14.01.2024)

Aneb jak se Laurent Garnier seznámil se svou druhou manželkou? Nebýt linky s Vanessou Paradis, která hraje matku postiženého syna excelentně, na své si moc nepřijdu. Hlavní hrdina je příliš jednoduchý na to, abych se mohla identifikovat s jeho myšlenkami. Diskoška, klasická seznamka, sem tam nějaká celkem dobrá jazzhousová pecka. Rádoby retrospektivní příběh komerčního DJe je lapidární a zbytečně zahlcený záhadnou tíží nelogicky závažně prožívaného problému. Celou dobu jsem jen čekala na to, až se dozvím, jak je tato měšťácká linka fakticky propojena s nekonvenční matkou syna s Downovým syndromem, a opravdu to nestálo za to. Láska není vlastnictví, a má-li už někdo potřebu toto snad nikterak překvapivé know-how umělecky ztvárnit, jistě by to šlo lépe, než jak předvádí tato dvouhodinová exaltovaná hra na drama. Film pro lidi, co mají hodně času nazbyt a neví co s ním. (17.11.2014)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)

Krásne podaný smútok o spriaznenosti duší...film je spočiatku ťažko uchopiť ale ak vydržíte a dáte mu šancu tak vás jeho clivá atmosféra pohltí. Je to zručne natočené na to,že je to pomerne komplikované prelínanie sa dvoch dejových rovín. Hudba, dlhá stopáž a nostalgia ktorá nezlezie z obrazovky ani na chvíľku vám nenápadne stratia aj nejednu slzu ako sa to udeje hlavnému hrdinovi na začiatku filmu. Chlapec a jeho handicap je schválne poukázanie na spriaznenosť duší a je jedno či je to materinská oddanosť alebo splynutie dvoch ľudí v láske. Nikdy sa nič už nedá rozpojiť čo bolo spojené bolesťou a radosťou. (03.01.2013)

Zajímavě natočený (mix dvou časoprostorových rovin z nichž je dokonce jedna retrospektivní, vizuálně pěkné snové scény,...) dramatický film o lásce a životní předurčenosti, který nelze nedoporučit. 80% P.S. Vidím, že je můj komentář poněkud strohý (na mě až nebývalé stručný - přece jenom Café de Flore patří k filmům, které snadno prožijete ale těžko se o nich mluví), ale zážitek z filmu u mnohých z Vás, tak strohý respektive odměřený nebude. (20.09.2012)