Jako bych tam nebyla

As If I Didn't See It. Podívejte se na plakát a udržte se v této činnosti po 40 minut. Gratuluji, máte za sebou skoro polovinu filmu. Bosensko-Srbský konflikt se bohužel začíná stávat mojí filmovou nemesis, protože po strašném Venuto al Mondo je tohle další ufňukaná tryzna apatických žen ve stejných kulisách, na které jde ještě bez problému odpozorovat nejistá ruka nepříliš nadané debutantky, která není schopna potýrat herce i štáb natolik, aby dosáhla syrovosti a autentičnosti zobrazovaných scén. To vše zde namísto toho simuluje stodola v poli a výraz hlavní hrdinky, který akorát vzbuzuje podezření, že by mohla být gumová. Ve výsledku nejhorší je ale rozhodnutí režisérky, že k politickému pozadí konfliktu se nebude film jakkoli vyjadřovat a pokud se tomuto období nějak nevěnujete, tak ani nepoznáte v čím područí trpí. Tím pádem se z toho nestává výpověď o hrůzách války, páchaných na ženách, ale čistá ideologická válka slabých žen proti neurvalým a hloupým mužům. (29.08.2014)

Překvapuje mě, že za tímto filmem stojí zrovna Irsko, když se celý odehrává na Balkáně. Nemyslím si ale, že by měli Balkánci něco skrývat. To, co tento film předvádí, se v jejich zemích prostě v devadesátých letech dělo a bylo to tak odporné, že na balkánskou válku často hledám hlubšího slova. U filmu mi občas chybělo více dialogů nebo alespoň jasných vysvětlení. Vše stálo na tom, ať si divák jednotlivé momenty vysvětlí po svém. Kamera totiž sem tam zabrala takové scény, že vidět je v reálu, tak se z nich asi jen tak nevzpamatujete. Podobné záběry má třeba ruský válečný film Jdi a dívej se. Jak říkám, Jako bych tam nebyla je opravdu hodně těžký film. Válka v Balkáně v místních chlapech probudila ty nejhorší pudy a rozvedla je do absolutna. Neřikám, že jiné války to nedokázaly, ale tady je to přeci jenom ještě docela dost aktuální. (14.01.2018)

Ekvivalent k filmovým svedectvám o utrpení v koncentračných táboroch. Surová, tichá dráma o zverstvách, stváraných na ženách (a dievčatkách) v Bosne a Hercegovine medzi rokmi 1992 a 1995. Očami mladej ženy, ktorá sa ocitla v nesprávnu chvíľu na nesprávnom mieste. Skoro celý film sa odohráva v tábore pre ženy, v dusnej atmosfére, na pustom priestranstve s tromi barákmi. Väčšina nepríjemných vecí (zabíjanie, znásilňovanie, ponižovanie) sa odohráva mimo záber, ale dôjde aj k jednej naturalistickej scéne - a dlhšej než je divákovi príjemné. Minimalistická Natasa Petrovic v hlavne roli postačujúca, Skarsgardove cameo potešilo. V závere sa film z deprimujúceho svedectva z lágru mení v úvahu o následkoch hrozných činov, s ktorými hlavná postava nielen že bude musieť žiť v spomienkach, ale ich bude musieť prijať za vlastnú krv v rodine... 4* dať nemôžem - druhá polovica filmu (pomer s kapitánom) je v psychológii postáv a ich konania menej dôveryhodná. I tak sa ale jedná o silný, nezabudnuteľný zážitok, po ktorom sa vám nebude ľahko zaspávať. (02.03.2012)

Ano, u velmi působivého debutu Juanity Wilson se mi nabízí srovnání s dramatem V zemi krve a medu Angeliny Jolie, tím spíše, že jsem je viděla s odstupem dvou dní: je zajímavé, jak se emancipované ženy ze západního světa snaží do svědectví o holocaustu šroubovat romantizující podtón, který v konečném důsledku dopad výpovědi rozmělní. (14.03.2012)

Cinema Mundi 2012. Křiklavá a neúprosná obžaloba především maskulinního světa natočená podle skutečných událostí odehrávajících se v průběhu bosensko-srbské války svou naturalistickou přímočarostí téměř přikovala diváky v sále. Více tady. (02.03.2012)