Proti větru

Téma k tomu sice vyloženě vybízí, ale tady nejde o klasickou citově vyděračskou rodinou slaďárnu, kterak si zlomený otec hledá slzopudnou cestu ke svým lošťomilouškým dětičkám. Naopak, většinu času má co dělat sám se sebou. Navíc je přeskočen první rok po náhlém zmizení čili fáze úvodního prolévání slz se nekoná. Ovšem po roce již okolí očekává, že se vzmužíte, začnete být dobrým otcem, posunete se dál, přestanete se utápět v žalu a přestávají se i tolerovat výstřelky smutku a sebevýčitek. Co jiného než pokus o nový začátek zbývá? Některé z linek vyznívají poněkud do ztracena i nadbytečně a především ve střední pasáži je to poněkud zdlouhavé, ale zároveň to po celou dobu působí dojmem, že takto nějak by to asi probíhalo. A byť se to tváří chladně až nepřístupně, tak přesto (či právě proto?) v závěru dojde na jednu z nejemotivnějších scén poslední doby. (16.08.2012)

Workoholický otec, musí přehodnotit svůj dosavadní život ve chvíli, kdy jeho manželka záhadně zmizí a on se musí postarat o své malé děti. V mnoha chvílích citově vyděračské drama, které však nemá mnoho aspektů, které by v daném žánru zaujaly. Herci nepřekvapí ani nezaujmou. stejně jako plytký scénář a obyčejná režie. (13.01.2013)

Film o rodičích, dětech a odpovědnosti. Řekněme to takhle - francouzské drama o rodině, která je jedním ze základních kamenů v každém z nás. Zní to jako klišé, ale vztah Paula a jeho dětí mě okouzlil. Oceňuji, že divák celou dobu netuší, jak to vlastně celé dopadne. Jenže první půlka se tak vleče, že tu druhou půlku jsem byla schopná dokoukat až napotřetí. Což je škoda, protože ta druhá půlka, kdy se všechno vyšetřuje a vysvětluje, patří k vrcholům (zejména scéna v zahradě, kde Manon upadne) celého filmu. (11.08.2013)

Příjemný - ve smyslu stylu, jakým byl natočen - film o tom, jak se rodina vyrovnává s tím, že od nich odešla matka. Anebo je všechno trochu jinak? Na konci dojdeme rozhřešení, což je rozhodně pozitivní. Snímek mi ale přece jen chvílemi přišel takový trochu unylý a lehce bez nápadu v tom, kam vést příběh v klidnějších momentech. (01.11.2016)

Námět zamrazí, výkony dvojice ratolestí přikovají, ale výsledek mě musí neodvratně zklamat. Každá významnější situace je totiž hrozně chtěná a tváří v tvář civilnímu pojetí jsou nepřerušované záběry "čirého štěstí" i "jasného smutku" trestuhodně polopatické. Při ději, který se posouvá dopředu jen pomocí občasně dávkovaných zvratových skoků tak přichází vniveč jak dobré téma, tak charisma nečitelného Benoîta Magimela. (16.12.2012)