Soukromý vesmír

Chtěl jsem si sypat popel na hlavu, že budu paní Třeštíkovou lacině kritizovat, protože mě tenhle její film narozdíl od většiny jiných jejich filmů nudil, přičemž jedinej rozdíl spočívá v tom, že tentokrát neměla štěstí na zajímavej objekt svého dlouhodobého zájmu. Nakonec si ale říkám, že to tentokrát nedopadlo proto, že tomu tolik nedala, respektive že tomu dala málo. Možná se Kettnerovým fakt nic moc nedělo- kromě toho, že se rodily děti a v puse se jim po čase objevovaly zoubky. Ale přesto mi přijde, že to paní Třeštíková brala hákem. Málem to nebylo z čeho postříhat. Zachránila to ta četba z deníků. Bohužel ne co do spádu, pouze co do stopáže. Jsem o dvě dekády mladší než Kettnerovi, o 2 roky starší než Honza. Neodnáším si z toho nic, co bych dřív nevěděl. Třeba si v tom ale něco najdou mladší generace..? Stejně bych jim ale raději doporučil Manželské etudy. Tohle byla fakt taková B-Side Heleny Třeštíkové & spol. P.S.: Nehodilo by se přiznat podíl na režii synovi? (30.12.2023)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání... (27.01.2012)

Každý obyčejný život je něčím neobyčejný. A paní Třeštíkové se to povedlo zachytit. Možná je škoda, že se soustředila jen na rodiče a jejich syna, přičemž obě dcery z filmu prakticky vypustila, ale třeba to mělo nějaký záměr. Jelikož dotyčný Honza je jen asi o půl roku starší než já, měl jsem se čeho chytat. A možná je to jedna z mála chvil, kdy jsem zauvažoval, jestli bych si neměl vést deník. ;-) (07.03.2012)

Postavit dokument na deníku, který si téměř v holých větách zapisoval hrdý otec, a to s důrazem na výšku, váhu a růst zubů, mi nepřišlo nikterak divácky atraktivní. Plynulost příběhu narušovaly až několikaleté díry, kdy se asi nenatočilo vůbec nic (?) Autorka měla zřejmě místy jiné starosti. To celé doplněno kusými záběry, které nejen že leckdy nezobrazovaly žádné zajímavé okamžiky, ale mnohé bylo ústně popsáno dost povrchně. (27.03.2013)

Život jedné české rodiny a hlavně třicet sedm let dětství, dospívání a vlastního života jejich syna Honzy - osudy o tolik obyčejnější než osudy v jiných časosběrech Heleny Třeštíkové... A právě na nich režisérka dokazuje svůj talent vyprávět příběhy každého z nás s obrovskou poutavostí, pochopením a atmosférou, že se málokterý divák v sále bude nudit. Ukazuje, že svět kteréhokoliv člověka má obrovské kouzlo a při správném podání tisíce zajímavostí. A pak ten božský Kája, populární, úžasný a nezapomenutelný v každém okamžiku, každé společenské, politické i osobní situaci! ;-) (01.08.2012)