Sladký život kurev

Dokumentárny náhľad do troch bordelov, od bangkokského "na úrovni", ktorého holky sa vo voľnom čase vedia baviť a s prácou si nerobia tažkú hlavu, cez bangladéžsku špinavú dieru, ktorej zamestnankine majú v spoločnosti hodnotu pouličných psov, až po mexickú dekadentnú velesrandu, ktorej monológy zákazníkov s pracovníčkami by takto nenapísali ani autori slávnych “hairy pussies, smelly pussies”. Miestami smutné, občas šokujúce, ale väčšinou jednotvárne a držiace sa uzamknuto v spoločných priestoroch podnikov. Na intímnejšie zobrazenie sexu dôjde až ku koncu, v jednej krátkej scéne. (17.11.2016)

[47. MFF KV] Thajsko, Bangladéš, Mexiko. 3 světy, 3 kultury, 3 rozdílné bordely. Zde máte možnost se zblízka (někdy až moc zblízka) seznámit s tím, jak to kde funguje. Čert tomu nechtěl, všude se autoři zaměřili na pro Evropana značně extrémní formy nevěstinců. Tyto vás spíše od podobných míst odeženou na míle daleko, než by vás motivovaly k vizitě. Po většinu času jen kroutíte hlavou a litujete ty nebohé dívky, které fňukají do kamery, jak mají těžký život. Pro zpestření ještě kamera vtipně vyzpovídá jednu vysloužilou šlapku, která se nebojí podělit o své extrémní celoživotní zážitky. Konečná hlavní scéna v Mexiku nás pak neochudí ani o návštěvu jednoho motelového pokoje s kompletním číslem. Dokument po celou dobu divákovi dává najevo fatální životní situaci, kterou prostitutky prožívají. Jsou brány jako oběti. Docela by mě zajímal úhel pohledu, který by se díval jako na oběti na jejich zákazníky. To by bylo možná zajímavější. (11.07.2012)

K tomuto dokumentu nepotřebujete překlad, stačí odezírat z řeči těla. Pobavila mě scéna v níž si tři asijští zákazníci vybírají dívky za sklem jak v supermarketu (bílý zákazník v další scéně má výrazně lepší vkus), platí u pokladny a nastupují růžově nasvíceného výtahu, na jehož dveřích je další slečna. To placení mě dojalo, protože na ulici Bangladéše by se určitě našlo dost poloslepých, které by šli i za hrstku "zlaté rýže" bez vitamínu "A" Mě se Asiatky vůbec nelíbí, a tudíž při sledování nezažívám to vzrušení jako když dítě otevře sklenici s medem a nechci mluvit za ostatní chlapy, ale bohatý kamarád se letos v červnu oženil s krásnou Filipínkou chudou jak kostelní myš, a nabízí dalších sto jejích kamarádek. České ženy to totiž už přehánějí s feminismem a snaží se řídit rodinu. Tento týden mi jedna 35 letá pražanda, která se chová jako chlap a přesto má už měsíc novou známost (chudák musel přijmout její životní styl) řekla, že chlap u ní okamžitě končí, pokud je komunista nebo křesťan, vytáhne rozdrbanou peněženku, poslouchá Michala Davida, nebo nemá ostříhané nehty. Dokument jen povrchní pohled do soukromí prostitutek. Jeho styl je hodně barevný a ne tolik ukecaný jako jiné dokumenty. Nechybí i romantické tišší pasáže s evropskou hudbou. Je znát, že v roce 2014 zesnulý režisér a scénárista Michael Glawogger je z katolického Rakouska. Jako festivalový film super. (15.09.2017)

„My muži jsme tu spotřebitelé. Dodáváme peníze. A na krátký čas získáváme přístup k jejich tělům. Jakmile vyprší čas, je konec.“ Rozhodně zajímavý dokument a pěkné srovnání bordelů ze 3 částí světa. V Bangkoku sice nejdřív pobaví a překvapí píchačky v práci, ovšem pak je divákovi vyjeven přece jenom nejluxusnější podnik ze všech zkoumaných. Ženy jsou tu na prodej jako na trhu, ale vhodnější by bylo zřejmě přirovnání k elegantní přehlídce aut (i když slečny společnice jsou pěkně ve výloze a na rozdíl od vozidel si na ně můžete šáhnout až po zaplacení nemalé částky). A nechybí pořádný paradox v podobě prostitutek, které chodí po šichtě za svými mužskými kolegy a platí si je, aby od nich dostaly „lásku“, společnost či sex (konečně taky jednou) podle jejich představ. Oproti Bangkoku je Bangladéš pěkný sešup. Už se zde vyjednává o ceně, luxus je ten tam, společnice jsou za pár peněz a kvalita „nabídky“ tomu také odpovídá (nic ve zlém). Zákazníci jsou zde doslova odchytáváni (projít jen tak skoro není možné) a vlečeni na pokoje (které sice nevypadají tak děsně, jak by se dalo čekat, každopádně špína tu na člověka křičí už od pohledu). Zajímavé je však omezení vycházející z místního náboženství. A konečně Reynosa je takový mix obou předchozích a místo pokukováním do výloh či chozením úzkými uličkami si zde společnice vybíráte projížďkou autem podél hotelových pokojů. Zaujme však vůbec nejotevřenější a nejzasvěcenější vyprávění vysloužilé mexické „panny“, která se podělí i o nějaké ty „fígle“. A nechybí také jediná demonstrace praxe, která je v dokumentu obsažená. Ta je sice názorná, ale divák podvědomě tuší, že nebýt přítomnosti filmové kamery, ne-úplně-uspokojený zákazník, kterému došel zaplacený čas, by se zřejmě nenechal odbýt a dožadoval se „vrcholu“ i násilím. Celkově je tato sonda tak na slabší 4*. „Bez bordelu ve Faridpuru by ženy nemohly vyjít na ulici, aniž by je někdo sexuálně neobtěžoval. Muži by byli schopní je znásilnit. Nebýt těch žen, píchali by krávy a kozy. Ten bordel je určitě dobré místo.“ (22.07.2014)

"Lesk a bída kurtizán" (Splendeurs et misères des courtisanes, 1838-1843) - Glawogger samozřejmě není Balzac, a polovina 19. století není naší přítomností. A navíc či namíň, Glawoggerovy ambice míří někam úplně jinam - jen lesk a bída (zjednodušeně označená jako "glory") zůstává. A co nám tedy nabízí a čím nás chce obšťastnit? Trojrozměrnou freskou ve třech barvách podle dané lokality. Proč zrovna právě ony tři - Thajsko, Bangladéš a Mexiko - pro nás nejspíš příliš exotické? A proč vypustil starou dobrou Evropu (třeba Red Light Districkt v Amsterdamu bych mohl porovnat s vlastními zkušenostmi), jejíž dějiny sex-businessu se táhnou nepamětí, a v naší postmoderní době se limitně blíží ad absurdum? Nejspíš v tom hraje důležitou roli Glawoggerova dobrodružná povaha a puzení ke všemu exotickému - a bohudík také k hudbě: písničky PJ Harvey a dalších zapadají sice ne kontextově, rozhodně avšak lyricky a pocitově, do studie o prostoru, který je vyhrazen organizované prostituci. (29.07.2018)