Obsahy(1)
O třech kumpánech, okurčičkách a povedeném manželství... Klasickou Čechovovu komediální miniaturu Slzy, které svět nevidí natočil v roce 1962 pro pražské televizní studio režisér Martin Frič s Janem Werichem, Jiřinou Šejbalovou, Vlastimilem Brodským a Jiřím Sovákem a patří k opravdovým skvostům české televizní tvorby. Tři kamarádi z mokré čtvrti se vracejí z hospůdky řádně nachmeleni a rozhodnou se pokračovat ve flámování u jednoho z nich doma, protože on má hodnou ženušku, která to pochopí a pěkně je uhostí. Realita je však poněkud jiná... (Česká televize)
(více)Recenze (55)
Tady je krásně vidět, že všichni herci byli především divadelníci, takže první záběr, kdy se Werich, Sovák a Brodský v hodně opojné náladě vrací v noci z hospody a před domem jednoho z nich se domlouvají, že k němu skočí ještě na skleničku a na něco k snědku, tak je vše točeno snad v pětiminutovém záběru bez jediného střihu. Všichni herci měli svoje dialogy perfektně naučené a je opravdu radost sledovat jejich herecké umění. Když se k nim potom v bytě přidá ještě Jiřina Šejbalová, dílo dokonalého herectví je dokonáno. Čechova naši režiséři točit uměli a když se režie ujal ostřílený frajer Martin Frič, není absolutně co vytknout. Parádní Čechovův humor, vytříbené charaktery, geniální herci. A pití, pití a zase pití. Skvost naší televizní tvorby šedesátých let!!! ()
Anton Pavlovič Čechov, povoláním lékař, je jedním z mála spisovatelů, jejichž diagnózy jsou zároveň léčivými mastmi. Drobné bolístky lidských duší před námi poskakují v malicherném tanci a jejich nositelů nám nemůže nebýt líto. Zdánlivě vyžilé manželství, jež kdesi pod povrchem skrývá tolik citu. Síla sentimentálních opileckých přátelství i tesknota přihlížení cizímu, byť jen strojenému, štěstí. To vše v podání velikánů českého herectví - ať familierního Jana Wericha, humpoláckého Jiřího Sováka nebo rezignovaného Vlastimila Brodského. ()
Koncert troch hereckých géniov na malom priestore a v relatívne kratučkej minutáži. Scénka ako zo života, keď trojica pod vplyvom alkoholu zavíta do obydlia jedného z nich a začína sa boj o povesť dobrého hostiteľa. Manželovo zdôvodňovanie svojho sebaobetovanie v prospech rodiny a manželkina nechuť ísť otvoriť komoru a uvítať “spoločensky unavených“ hostí patrí medzi veľmi vtipné a zároveň veľmi vypovedajúce o ľudskej povahe. Zaujímavé zrovnanie mi prichádza na um v stvárnení napitého človeka Werichom a Polívkom a treba povedať, že i opilosť može byť stvárnená bez oplzlostí a vulgárneho slovníka, ale pravdepodobne väčšina namietne, že sa jedná o inú dobu. Čerešničkou na torte je záverečné veľmi milé nedorozumenie, na ktoré si všetci pripijú. ()
Roztomilá miniatura, která nese všechny rysy typické pro literární dílo A.P.Čechova -tedy jemnou ironii, se kterou rozkrývá vztahy a počínání svých hrdinů, velmi dobrou znalost prostředí - vzhledem ke své profesi se pohyboval v mnoha rodinách a ve všech společenských vrstvách, konečně pak lidskost - Čechov svým hrdinům rozumí a ví, že je nezmění. Snaží se na ně přes všechny nedostatky dívat i z té lepší stránky. Tahle povídka nemá dostatečně silnou pointu a tak bylo důležité herercké obsazení. Čtyři vynikající, typově přesně zvolení herci odvedli dobrou práci, takže vzniklo klasické komediální dílko, které se může stále vracet na televizní obrazovku. Celkový dojem 80 %. ()
"A můžeme křičet a můžeme zpívat. Mášenka je vzhůru. Ale rozespalá. Jeje, ta je rozespalá. Znáte ženy, ne?" - "Rozespalý? Ty já hlavně." Tahle herecká etuda na opilecké téma by mě asi normálně moc nebavila. Ale jednak je to dílko od klasika (A.P. Čechov) a pak pánské herecké trio v čele s Janem Werichem je zde vskutku skvostné. Libo ještě "okurečku"? Jiřina Šejbalová Vám ji ráda nabídne... ()
Galerie (3)
Photo © Česká televize
Reklama