Dva nula

Jednou z odposlouchávaných osob byl též Ondřej Vetchý, ale ve snaze být zajímavý se neustále snažil trousit hlášky, takže se do finálního sestřihu nedostal (v traileru byl). To vypovídá o tom celém, je to zkrátka nahrané. Nejméně uměle působí vhled do zákulisí studia Čé Té, kde to Horníkovými slovy jistí Čápa. Nakolik jde o reprezentativní průřez si za sebe odhadnout nedovolím (na fotbal nechodím), ale protože můj kolega v práci je bratrancem jednoho z dvojice tvůrců, tak dám na něj a budu to považovat za reprezentativní sbírku individualit. Nicméně slávistický vůdce povzbuzování stejně jako sparťanský chlápek od mikrofonu jsou prý v civilu docela normální lidi. Každopádně radši zůstanu v publiku Sparty hokejové :) Tak jak to brát? Jako zajímavý nápad, u kterého jsem se pobavil, kterému však škodí zejména sekvence s oběma Kweukeho góly, která se opakuje asi šestkrát z různých úhlů. Za nápad tři. (08.07.2014)

Už dlouho mi žádný film neudělal takovou radost, už dlouho mě žádný film nenutil smíchem a napětím kousat se do ruky. Film o fotbale - pro snobské intelektuály. Atraktivní obrazové kompozice, helikoptéra jak od Coppoly, prostřihy jak od Hanekeho, průzračná práce s výběrem materiálu. Je mi úplně fuk, jestli jsou návštěvníci a pořadatelé fotbalových zápasů opravdu takoví idioti, jak by se podle tohoto filmu mohlo zdát, protože já jsem se nesmála jim samotným, ale způsobu, jakým Dva nula s jejich postavami pracuje. Navíc mi tento film dokázal kvalitně zprostředkovat pocit z takové události, energii masy lidí, která společně něco prožívá. Teď už si dokážu představit, že s vypnutým mozkem by mě takový zápas mohl i hodně bavit. A úplně nejlepší je Jiří Peňás, takový můj objekt identifikace: "To mi přijde docela fotbalové, že nerozlišíš hrneček na čaj od hrnečku na kávu." (01.03.2013)

Je fajn, že ona počáteční strojenost a s ní spojená topornost většiny zúčastněných zmizí s prvním pivkem, cígem nebo double čízem. Pak už to jede na dřeň, to ti povidám. Člověk se u tohohle bijáku prakticky nemůže vyhnout floskulím, proto nezbývá nic jiného, než nastavit zrcadla, zasmát se u mrazivých okamžiků a na konci si s pocitem duševní očisty uprdnout, že Češi jsou hovada, ale umí to, alespoň někdy, reflektovat. A pak to spláchnout pěti dvanáctkami. Jo a Pavel Čapek je bůh. (01.07.2012)

Tenhle dokument mě zaujal hnedka u ukázky. Ale je tu hned několik proti, který bych rád vysvětlil. Z nich i pramení důvod, proč má dokument u mě jenom tři hvězdičky. Tak za prvý. Mám rád fotbal a jsem Slávista. V tu chvíli dochází k problému, protože u tohoto derby Slávie prohraje. Další, i když trošku sympatičtější, věc je, že v dokumentu jsou hlavně Sparťani než Slávisti. Je ale fajn, že tu jsou víc Sparťani. Ukazuje se totiž jejich inteligence v některých pasážích. Hm, no dobře, tak nebudu úplně přehánět. Vím, že bych řval úplně stejně. Teda skoro stejně, žejo. Co se týče technického hlediska, některé scény jsou dost zbytečný. Na druhou stranu jsou tady ale hlášky, který se snad nikdy neztratí. No a kdo má rád dcery známých fotbalistů, tak si taky určitě přijde na svý, protože se tu objeví i dcera Tomáše Řepky. Nerad bych ale u něj skončil a tak tu radši na závěr dodám, že to nejlepší, co tvůrce napadlo, jsou ti vožralí Italové. V nich se totiž nádherně odráží jejich a naše vášeň k fotbalu. U nás nulová, u nich maximální. Že je Dva nula dokument o nejslavnějším fotbalovém zápasu v Česku by kromě Čecha nedošlo snad k nikomu. Ještě že umíme blbě kecat… (28.08.2013)

Dva nula není primárně originální v tom, jak obrací pozornost od sledovaného k divákovi, ale v tom jakým způsobem tak činí. Předem byl stanoven záměr natočit reakce specificky vybraných diváků během fotbalového derby Sparta – Slavia. To by samo o sobě šlo nezávisle na průběhu zápasu natočit fádním způsobem, kdy by si kamera prostě postupně vybírala atraktivní reakce různých protagonistů. Pavel Abrahám však v Dva nula pracuje mnohem rafinovanějším způsobem. Samotný průběh zápasu mu slouží jako odrazová rampa, neboli lépe řečeno systém zvenku stanovených omezení, ve kterých se může pohybovat. Na základě těchto omezení pak staví vlastní strukturu filmu, která překračuje pouhé zachycení diváckých emocí. Je to především tří minutová sekvence, kdy dá Leo Kwueke dva góly, kde samotná forma překonává obsah a film se tak dostává na další rovinu. Může se zdát, že dva rychlé góly byly pro atraktivitu Abrahámova filmu spása, ale naopak to byla ta největší překážka, kterou bylo nutno překonat. Zde mohl film selhat, ale díky rafinovanému využití tří minutových sekvencí, které postupně zachycují reakce všech protagonistů, rohový praporek a později i letenské topoly, využili tvůrci veškerý potenciál, který jim tento vývoj nabídl. Zajímavé a mírně podvratné je především včlenění tří minutového detailního statického záběru na rohový praporek, do kterého se čas od času dostane některý z elementů fotbalové dění a zbytek si můžeme domýšlet pouze podle zvukové stopy. Působí zde napětí neviděného, které nutí ke zvýšené aktivitě čtení jinak fádního záběru. Zcela opačně pak působí záběr na letenské topoly, který má spíše uklidňující efekt, který je žádoucí po dramatu prožitém přímo v ochozech a především u rohového praporku. Kapitolou samou o sobě je výběr hlavních protagonistů a zejména skutečná autenticita jejich chování před kamerami. Abrahám lze vybral to nejlepší, co podle jeho několikaletých zkušeností Letná nabízí. V konečném sestřihu se prý snažil vybrat právě reakce, které byly podle jeho uvážení nejvíce spontánní a eliminovat ty „kamerou vynucené“. Zda se mu to opravdu povedlo je sporné, ale přinejmenším roh pana taxikáře „x“ zcela vládne a jeho obraty mu věřím do poslední repliky (2 :0)) [LFŠ 2012 - hosté: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar] (31.07.2012)