Na slaměné cestě

Jsou příběhy a prožitky, které jsou natolik pevně spjaty s konkrétním místem, s konkrétní kulturou a způsobem, jakým o své rodné krajině daná kultura uvažuje, že jakýkoli necitlivý pokus o přenesení do nového kontextu, při němž chtě nechtě dochází k zpřetrhání jemných vláken přirozených vazeb, obvykle ústí do přinejmenším značně rozpačitého výsledku. To je fenomén, který dlouhodobě pozoruji zvláště v případě jediného ryze amerického žánru, a totiž westernu. <> <> Málokterý žánr – možná žádný jiný - je tak neoddělitelně provázaný s prostředím, které umožnilo jeho vznik a osamostatnění; western je doslova podmíněn krajinou a historií, do níž je vrostlý, z níž vyrůstá. Co dělá western westernem, to nejsou výhradně vnější žánrové rekvizity, klobouky tvrďácky naražené do čela a "kolty proklatě nízko u pasu", nýbrž ani tradiční westernová schémata; není snad příběh o spravedlivé pomstě myticky nadčasový? Nevyčerpatelnou studnicí toho, o čem zde mluvím, jsou kupříkladu knihy Cormaca McCarthyho. McCarthyho postavy samorostlých tuláků, kteří s vlkem po boku putují pohraniční prérií, kteří usínají pod chladnými hvězdami a smývají špínu cest v ledové horské říčce, jako by přímo vyrůstali z hlíny a kamení země, která je obklopuje. Tvrdost země, v níž jsou nuceni se na vlastní pěst protloukat, je nesmazatelně vepsána do jejich netečných, sluncem osmahlých tváří, vědoucího mlčení a rozvážnosti gest; oni jsou tou zemí, jejími dětmi, jim náleží její rozmary i utrpení. U McCarthyho mám vždy pocit, že se setkávám s čímsi temně archaickým, ba premordiálním, s jakousi surovou primitivností, vyvěrající z nepoznaných hlubin země, které odpovídá ona tichá zatvrzelost osamělých hrdinů. Věřím, že nejlepším filmovým westernům se daří evokovat to samé, protože takový je genius loci širé a nezkrotné americké krajiny, krajiny plné i prázdné zároveň. Vždyť dokonce i slovutný Sergio Leone moudře odtušil, že natáčet Tenkrát na západě mimo americké exteriéry by se rovnalo holému nesmyslu. Western je ryze americkým žánrem, protože western, řečeno se symbolickou nadsázkou, je americkou krajinou; western zachycuje a umocňuje její duši, její přirozenost. Z toho důvodu, domnívám se, nemůže dobrý, věrohodný western, chápeme-li jej jako odraz konkrétního krajinného celku, vzniknout mimo (severo)americký kontinent; tím spíše, pokud jeho tvůrci nerespektují skutečnost, že krajina promlouvá nejen skrze přírodu, ale také skrze člověka, který dává krajině, neboť krajina je na prvním místě kulturní výtvor, specifický ráz. Každá nápodoba, která tento poukaz k hloubce, toto pokrevní pouto mezi člověkem, historií a krajinou, není schopna pochopit, je nutně odsouzena k tomu vypadat pouze přibližně, uměle a nevěrohodně. Jinými slovy, velice blízce tomu, jak vypadá Na slaměné cestě. <> <> Correia může sebelépe imitovat Eastwoodovu kamennou neprostupnost, ale přesto se kořenu tvrdosti nepřiblíží ani o píď. Princip, ta sladká a výživná dužnina, která umožňuje doopravdy, cele ovládnout předmět nápodoby, Areiasovi protéká mezi prsty od první do poslední minuty. Jak ostatně prozrazuje již úsměvné zaštiťování se vznešenými citáty z Občanské neposlušnosti, aniž by děj filmu jakkoli prozrazoval snahu Thoreauovy podnětné a stále aktuální myšlenky rozvíjet, natož s nimi polemizovat, předmětem - dlužno říci, že katastrofálně neúspěšné - nápodoby je zde pouze vnější, kostýmní forma. Chybí ostrý vítr nad planinou. Ubíjející vedro. Pot, prach a uvláčenost. (19.07.2012) (méně) (více)