Hedwiga a Angry Inch
Hedwig and the Angry Inch
Hedwig a Mizerný palec
Hedwig and the Angry Inch
Hedwig and the Angry Inch
Režie:
John Cameron MitchellScénář:
John Cameron MitchellKamera:
Frank G. DeMarcoHudba:
Stephen TraskHrají:
John Cameron Mitchell, Michael Pitt, Miriam Shor, Stephen Trask, Andrea Martin, Rob Campbell, Alberta Watson, Maurice Dean Wint, Rosie O'Donnell (více)Obsahy(1)
Hedvika se původně narodila jako Hansel chlapec z Východního Berlína. Zde se zamilovala do vojáka z americké posádky a plná víry ve společný život plný lásky podstoupila operaci změny pohlaví. Chirurgický zákrok se však nepovedl a Hedvika zůstala stát na pomezí mezi mužstvím a ženstvím. Opuštěná všemi odchází do Kansaského zábavního parku, aby se zde ukryla před světem. Nalezne zde však svůj osud stane se rockovou hvězdou. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (86)
Máte dvě možnosti buď ten film přijmete takový jaký je a nebo ne, Hedwig And The Angry Inch rozhodně není pro každého. Obrovskou výhodou je, že John Cameron Mitchell netlačí na pilu, citově vás nevydírá, neříká co byste si měli myslet, pouze vypráví, postupně, takže příběh se skládá do mozaiky, která ve vás možná o to víc nenásilně dokáže vyvolat emoce. Je to do jisté míry muzikál, do jisté míry artovní snímek, možná „ujetost“, ale hlavně má hloubku a přes svůj námět je nabit i pozitivní energií. 100% ()
Osobně si myslím, že když je film "postmoderní", "úchylný" nebo "kultovní", tak tyto vlastnosti nemusí být nutně kladné. Dřív jsem viděl pouze posledních 20 minut "Hedwiga" a byl jsem z toho nadšený. Ovšem když jsem konečně viděl celý film, moje nadšení odpadlo. Za největší klad zde považuju skvělé glamrockové (a nikoliv punkrockové) písničky. Také se mi líbil drzý, rebelský postoj tohoto filmu. Jinak mi to ale připadalo hodně prázdný. Čerpalo to především z dvou naprosto pitomých příběhových klišé o homosexuálech: že se chovají jako afektovaný ženský a že "macho" heterosexuální chlapi přece jen s nima chtěj spát. Tyto klišé by dokonce stačili jako popis jeho velmi minimálního děje. A možná, že mi něco uniklo, ale když se Hanselova změna pohlaví nepovedla a zůstal spíš jako zmrzačený chlap než jako žena, jak se vůbec povedl sňatek s tím americkým vojákem, když proto musel mít ženské tělo ? ()
hedwig je: prvou väčšou rolou michaela pitta, ukážkovým reprezentačným príkladom amerického nezávislého filmu 21. storočia, jedným z mála amerických muzikálov, ktoré som dokázal pozerať do konca (veľmi dobrá hudobná zložka), pestrofarebným "biopicom" veľmi netradičnej osobnosti - film môžeme jednako priradiť ku skupine filmov zachytávajúcich životy hudobníkov (tak početné v hollywoodskej produkcii posledných rokov), jednako k tiež nie nemalej (no na druhej strane ani nie veľmi početnej) skupine filmov o tranzvestitoch a v neposlednom prípade aj "romantický" film o hľadaní lásky a "ideálnej" polovice: pričom to posledné, deklarované na hlavnom hrdinovi, na hľadaní jeho alter ega, na projektovaní sa do tommyho gnosis a do gitaristu, s ktorým mal vzťah, skrz pesničku "Origin of love" (jej text a "animovaný" klip) a dokonalej analógii k Berlínu (hlavný hrdina sa narodil v roku, kedy sa postavil berlínsky múr) mi prišlo ako najzaujímavejšie; ()
Za každou cenu neotřelý pohled na problematiku hledání sexuální identity. V každém ohledu divný film o divných lidech, kteří dělají divné věci. John Cameron Mitchell, stvůrce toho všeho, zároveň představitel titulní role „sešité transky“, si nenárokuje naše sympatie, neatakuje naše city a zoufale vás nežadoní „buďte tolerantní“. Vypráví jeden příběh, možná příběh svého života (ujetou historku s gumovými medvídky a berlínskou zdí by nevymyslel ani Charlie Kaufman). Možná příběh, který vás bude bavit a dojímat. Nezanedbatelnou část filmu tvoří hudební čísla s nikterak geniálními texty. Tyhle videoklipy doplňují jednoduché animované pasáže, připomínající stylem i jednoduchostí chápání světa výtvory malého dítěte. Tím asi bude také Mitchell - malým zvrhlým dítětem, které na plátno rádo nanáší výrazné barvy, aniž by jim dodalo nějaký řád. 70% Zajímavé komentáře: hirnlego, Eodeon, Sokkk_y ()
Galerie (53)
Zajímavosti (13)
- John Cameron Mitchell nechtěl při natáčení pouštět playback, a tak se ve studiu nahrála pouze hudba a při natáčení se zpívalo živě. (aknamor)
- Příběh z písně "Origin of Love" pochází z Platónova Symposia, ve kterém Aristofanes popisuje svou teorii o tom, že láska je akorát touha spojit se se svou druhou polovičkou, se kterou nás řečtí bohové oddělili. (aknamor)
- Fráze "Je to automyčka, dámy a pánové" je pozůstatek z původní divadelní hry, kdy se na jeviště dala židle, do které se usadil speciální host a Hedwig (John Cameron Mitchell) na něm "automyčku" předvedla. (aknamor)
Související novinky
QFF Mezipatra: nejlepší filmy i skvělí hosté
To nejzajímavější ze současné queer kinematografie, ale i vynikající retro snímky a bohatý doprovodný program přináší už 17. ročník queer filmového festivalu Mezipatra. V Praze se bude konat od 3. do… (více)
Nespadám sice do soudobé módní vlny „narativních hédoniků“ libujících si ve složitě odvyprávěných příbězích, přesto chci právě v této věci promluvit. Hedwig and the Angry Inch si o to vyloženě říká. ____ (i) První dilema se skrývá za tím, zda používá film vševědoucí naraci, kdy není divákům zatajena žádná informace, nebo naopak omezenou naraci, kde jsou informace divákům zatajovány, respektive jsou omezeny na nějakou konkrétní postavu – divák ví zhruba stejně co ona. Tady jsme zjevně omezeni na hlavní postavu Hedwigy, ovšem trochu kuriózně nám informace zatajuje a posléze dávkuje samotná tato postava, která je zároveň vypravěčem provádějícím nás svým životem (že se ho sama účastní v hlavní roli, na tom nic nemění). Nikdo nad Hedwikou už neční, to ona je strůjcem příběhu a po celou dobu mluví k nám, k divákům, nikoliv k postavám filmu. (ii) Druhé dilema, s prvním úzce související, se ptá po tom, jaký je vztah příběhu a diváka (první dilema zkoumalo vztah postav a diváka) – zda je nám odhalováno vše, co je k dispozici, nebo ne. Vše nám odhalováno sice je, ovšem komplikovaným způsobem zpětné rekonstrukce života Hedwigy za použití hudebních čísel, které představují komentář k předešlému flashbacku. Což, dlužno přiznat, je velice inovativní. Druhá nesmírně inovativní skutečnost souvisí s tím, kterak dominuje část života Hedwigy daná od jejího narození po současnost (současností se míní začátek filmu) nad její budoucností, o niž film naopak nejeví zájem. Vycházíme-li ze soukolí dramatického paradigmatu – příběh jsou postavy, postavy jsou konflikt a konflikt je hnací síla příběhu –, dostáváme se do úzkých, protože překážky staví film před Hedwigu pouze ve flashbacích, kupř. sexuální metamorfóza, zatímco v současnosti pro ni žádný konflikt přichystaný nemá. Dává to nakonec logiku, protože Hedwiga není postava, spíše samotný vypravěč, vyprávějící svůj osud po současnost – od této chvíle by se musel úohu vypravěče převzít někdo jiný, což zjevně není možné. Konflikt tak vychází především z faktu, že hlavní hrdinku dostatečně neznáme, třebaže s ní trávíme celý čas filmu. Abych to shrnul, tak podobně jako v Okně do dvora jsme sice omezeni na postavu Hedwigy (u Hitche to byl Jeff), nejsou nám ovšem zatajovány žádné informace o jejím jednání a příběhu jako takovém. A opět to dává logiku, jelikož postavy jsou součástí příběhu a nelze jim říkat více než divákovi (mohou pouze více vědět, jako třeba detektivové), vždy to jde maximálně obráceně, že se divákovi sděluje více než postavám. (iii) Třetí dilema odpovídá tomu, zda film odhaluje předávání informací divákovi, zda nějak zdůrazňuje proces vyprávění. Svým způsobem ano, neboť porušuje základní tabu a nechává promlouvat Hedwigu přímo do kamery, do toho častý voiceover nebo flashbacky (obé patří mezi vypravěčské techniky a obé tedy procesy vyprávění zákonitě odhaluje), nebo přítomnost hudebních čísel, kde sice dominuje atrakce nad narací, kde se zkrátka příběh na chvíli přeruší, ovšem neustále sledujeme Hedwigu-vypravěče, nedosti na tom texty písní skýtají, jak řečeno v bodě dva, klíč ke složení Hedwičina osudu. A i kdybychom chtěli stůj co stůj redukovat hudební intermezza na pauzy přerušující příběh, není právě nepřítomnost něčeho důkazem přítomnosti toho samého - tak jako vnímáme zemřelého silněji, než když byl živ. () (méně) (více)