Manon od pramene

Madona ve skalách s kozím stádečkem v pokračování, nad kterým se vznáší hrbáčův duch a karafiátová vůně neupřímnosti. Proti Jeanovi je více zdůrazněn prostor, samotné Manon by slušelo ubrat trochu salonní učesanosti, trochu moc (i to minimum) z dramatu je svěřeno smyčcům, význam vědy pro praxi je ovšem nastíněn názorně. Co všechno osud a sousedé nenaloží na bedra nebohých mul ! I přes zbytečně rušivou dívčinu doslovnost hodnotím s gradací příběhu blízko 4* (28.12.2014)

Druhá část filmu se táhne v podobném duchu jako ta předchozí. Je však mírně šablonovitá. Vše se vyvíjí jaksi očekávaně. Tedy až na konec, ten mi skutečně vyrazil dech. Drama, které ukazuje slabosti lidské povahy nakonec vyvrcholí známými božími mlýny, které melou sice pomalu, ale zato jistě. Herecké výkony jsou opět na nejvyšší úrovni. Někoho zvlášť jmenovat by bylo neúctou k těm dalším. Mužské oko jistě pochválí krásnou Emmanuelle Béart. Celkově je to maliliko slabší než první díl. (10.05.2009)

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)

Miluju spravedlivou pomstu a pokud se do ní pouští krásná žena, tak ji s tím rád pomohu. Takže pojď Manon, ucpeme spolu ten městský pramen, Ugolina za přirození si tedy povoď sama a strejdovi Soubeyranovi pak dáme vědět, co to vlastně hrbatému Jeanovi vyvedl. A když se k tomu čas od času svlékneš a občas se ozve ten skvělý harmonikový motiv, tak já budu spokojen a to rodinné drámo konečně dostane ten správný rozměr. (05.05.2013)

Drama jako řemen, Manon vyrostla do krásy a její půvab mocně zapůsobí i na Ugolina, bezhlavě se do ní zamiluje a zcela podlehne hlubokému citu. Láska ovšem není na pořadu dne, tou je pomsta za otce. Inu, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.. Závěrečných 17 minut mi bolestně zkroutilo útroby.. Dopis, který zůstal bez odpovědi.. (16.11.2019)