Pieta

Kim Ki-duk se vrátil a natočil ultimativní korejskou festivalovou exploataci. Teda skoro; ještě by tu měly pobíhat chudé a hladové dětičky, ale ani mistr čerstvě ověnčený v Benátkách (možná natruc, když porota kvůli nesmyslným regulím nemohla udělit více cen filmu "Master") není dokonalý. Ovšem až na toto malé zaškobrtnutí tu je všechno - obrazy chudoby, vyhrocené násilí, afektované grimasy bolesti, bizarně pokřivené mezilidské přízemní fyzično a strukturování filmu okolo nejnižších lidských potřeb. Na jednu stranu nelze upřít řemeslnou zručnost ve vedení herců a kamery. Ale celek prostě nelze brát vážně. Nejen při porovnání s Kimovými předchozími snímky se nelze ubránit dojmu, že celé dílo je esence vykalkulovanosti a citového vyděračství. Vše začíná už úvodním titulkem konstatujícím, že se jedná o 18. Kimův film - to asi aby si případní kritici uvědomili, že u takto zasloužilého tvůrce nemá kdo co zpochybňovat. Namísto významově nosné symboliky a životných figur s realistickými a právě proto doléhajícími motivacemi se "Pieta" potácí ve směšném naivismu, polopatické šokantnosti a v závěru nesoudné překombinovanosti. Výsledkem je ryze exploatační moralitka o tom, že zlo v lidech pochází z nedostatku lásky. Kim Ki-duk je buďto prosťáček Boží, nebo nejvychcanější manipulátor, který se veze na vlně svého kultu, který skvěle přiživuje. Po letech pečlivě budovaného PR se v návaznosti na odporně sebestředný "Arirang" dokázal dokonce prosadit i u domácího publika, které jeho filmy doposud přehlíželo nebo programově ignorovalo. Ať už je "Pieta" výsledkem zbytnělého ega nabubřelého rádoby-umělce nebo existenční potřeby točit každý rok alespoň jeden film, aby se nezastavil kolotoč filmových festivalů, které ochotně platí letenky a rauty, nic to nemění na faktu, že se Kim coby tvůrce vyčerpal a od roku 2004 už točí jen odvary svých předchozích děl. Zase je ale třeba uznat, že "Pieta" není ani zdaleka tak otravná a hysterická jako "Čas" nebo "Arirang", a když je nejhůř, je to alespoň směšné – finále s šedivákem, vizírovým svetrem a nekonečným přísunem krve bylo vpravdě famózní. (01.12.2012)

Trochu přeceňovaný, ale i pro víkendové publikum celkem stravitelný (byť lehce náročnější) snímek. Je zjevné, že Kim Ki-duk by se rád vyrovnal svým filmům, které tu byly cca deset let před Pietou, ale nedaří se mu to. Palčivost vycházející ze situace nahradila vizuální kontroverze a ačkoliv je výsledek srovnatelně bodavý a nelítostný, už to zkrátka není ono. Rovněž v tom postrádám jistou poetičnost, která je zvláště asijským dramatům tolik blízká. Na druhou stranu musím přiznat, že nuda to nebyla a celkem to odsýpalo. Doporučení? Pokud s Kim Ki-dukem začínáte, po Pietě klidně sáhněte, možná budete příjemně překvapeni. Pokud ale už něco znáte, patrně vás nepřekvapí vůbec. (04.03.2013)

Všechny předem varuji, že je to můj první Kim Ki-duk. A vůbec nejsem na festivalovou atmosféru v sále moc zvyklý, proto jsem čuměl jako péro z gauče, když se během jedné (dejme tomu) vyhrocenější scény asi deset lidí sebralo a vypadlo ze sálu. Ano, i takový efekt několik scén může mít a musím říct, že mi na konci snímku bylo trochu úzko. Je to možná takové malé citové vydírání/prvoplánové shock value, ale budiž filmu odpuštěno. Může to vadit především v kontrastu s replikami, které působí zvláštně jednoduše a do toho ta brutálnost. Právě dialogy mi hodně kazí celkový dojem, který je vlastně docela pozitivní. Celý snímek je prošpikovaný symbolikou a metafora kapitalismu je natolik zřejmá, že jí člověk pozná, aniž by si četl anotaci od Filmasie. Do toho ještě přimíchané až komické scény, kde si oba protagonisté hrají na spořádanou rodinku. Těžko říct, proč zrovna Pieta poprvé učarovala domácímu Korejskému publiku, protože je to festivalovej flick jak stehno. Ze scenáristické stránky dosti plýtvá potenciálem, ale vynahrazuje to silným vizuálním zážitkem, který může být trochu těžké skousnout. Teď už jde jen o to, jestli jste ochotni risknout své zuby. (30.11.2012)

Pražský výběr obsah filmu vyjadril už pred časom jednoznačne: "Prachy jenom prachy nečekají, jen po nich šáhneš, už Tě mají!" Rozhovory i komunikácie sú dnes vydláždené peniazmi a prístup k nim lemovaný krvou. Pretože: krvavý je zrod i zánik jednotlivca, jeho vzťahy i práca: to všetko temer bezozvyšku diktované zase peniazmi. Uzavretý kolobeh. Všeobecné pravdy zasadené do prostredia chudobných obrábačov kovov, zanikajúceho sveta, ustupujúceho kanceláriám poisťovácko - finačných inštitúcií. Robotníci sú prebytoční, namiesto odporu voči úžere sa ustrašene krčia pred nekompromisným vymáhačom dlhov. On sám je len úbohým vykonávačom príkazov pánov v golieroch. Bez rodiny, bez zázemia, bez emócií. Potlačené city sa však u neho dostavia. No podobne ako všetko ostatné v tomto filme, len ako následok peňažného kolobehu z minulosti. Režisér ponúka jednoducho vyrozprávaný príbeh plný prekvapivých obrazov, často násilných a plných ubližovania, no pri téme peniaze, to asi snáď ani nejde inak. Úplne posledný záber pre mňa predstavuje možné riešenie a vykúpenie sa z nešťastného kolobehu finančných záväzkov sľubov, transakcií a prevodov. (20.11.2012)

V Pietě nejde ani tak o samotné násilí, které se většinou děje mimo obraz, jako spíš o konfrontaci s jeho následky. Hlavní síla leží ve druhé půli, kde se nálada rapidně změní a z ďábla se stává oběť hledající odpuštění. Kim Ki-duk samozřejmě není doslovný a vyžívá se v metaforách, ale odpovědi zde v žádném případě nechybí. Jako poetická kritika systému perfektní. (20.01.2014)