Pieta

Prý po letech opět "ten pravý Ki-duk". Já od něj viděl vše po 3-Iron a potom až toto, takže na to mám maličko jiný pohled - jde prostě jen o ždímáni trademarků ve stylu Tima Burtona, kdy z toho plyne jistá základní působivost, vzhledem k minulé tvorbě už je to ale moc předvídatelné. Navíc už zůstala jen festivalová poetika, syrovost Krokodýla se ale kamsi vypařila. Jestli jsou tedy ostatní nadšení, že jde o návrat ke kořenům, já jsem zklamaný, že je to zase to samé, jen s obroušenými hranami. (12.01.2013)

V pořadí již sedmnáctý hraný snímek jihokorejského populárního režiséra Kim Ki-duka "Pieta" je komplikovanou a truchlivou zprávou z neutěšeného světa jednoho deprivanta. Příběh, který zde Kim Ki-duk vypráví, je plný typických atributů režisérovy předchozí kinematografie, a přesto je zcela jiný. Přijde mi zajímavé, že jsem zde identifikoval řadu podobností s mým oblíbeným snímkem Leon od Luca Bessona. Oba snímky spojuje postava cynického samotáře, který je vinou své asociální "profese" odsouzen k údělu společenského vyděděnce. Nečekaný - a současně nezvaný - příchod ženského elementu přináší do jeho života osudový zvrat, který je mu nakonec spásou i zatracením. Z původně bezcitného muže se vlivem zrodivší se náklonnosti k druhé osobě stává náhle zranitelná postava, která v závěru - stižena smrtelnou úzkostí o život milované bytosti - ztrácí vůli k životu. A filmů s podobným motivem by se jistě našlo mnohem více. Zcela ponechávám stranou otázky, zda byla ona žena skutečně jeho matkou a k čemu tam vlastně došlo. Pro mě je zásadní, že se mi tento film dostal pod kůži a chci si ho nechat uležet v hlavě, je to rozhodně inspirativní podívaná, která skýtá podnět k celé řadě zajímavých otázek. A režisér to divákovi v žádném případě neulehčuje - Pieta je vpravdě zdrcující podívaná, plná násilí, utrpení a skličujících scenerií. Finální záběr mi bude před očima doznívat hodně, hodně dlouho. (31.01.2013)

V Pietě nejde ani tak o samotné násilí, které se většinou děje mimo obraz, jako spíš o konfrontaci s jeho následky. Hlavní síla leží ve druhé půli, kde se nálada rapidně změní a z ďábla se stává oběť hledající odpuštění. Kim Ki-duk samozřejmě není doslovný a vyžívá se v metaforách, ale odpovědi zde v žádném případě nechybí. Jako poetická kritika systému perfektní. (20.01.2014)

Pieta nie je tým najlepším, čo filmografia Kim Ki-duka ponúka. Ako návrat k filmom "krokodílej série" postráda kompaktnosť, na druhej strane predstavuje krok vpred oproti filmom, ktoré nakrútil po roku 2004. Repetitívnosť motívov a symbolov nie je taká do očí bijúca ako v Dychu, no aj tak film neponúka dostatok argumentov o jeho výnimočnosti. Úprimne si myslím, že by sa slovenská klubová scéna, aj v rámci Projektu 100, mohla otvoriť ďalším z kórejských režisérov, ktorých výpoveď, v prípade napríklad Im Kwon-taeka ani po stovke filmov, nestratila na originalite. (30.06.2013)

Dlhé roky som nevidel žiadny Kim Ki-dukov film, naposledy LUK. Propaganda tvrdí, že vraj sa vracia k svojej skvelej starej forme. Neviem síce, ktorá to je, ale podľa mňa ju nikdy nestratil. A preto som ho aj prestal sledovať... Priznám sa, že v ázijských filmoch nie som veľmi schopný posudzovať, čo je okej, čo je hlboké a čo je iba maska kĺžúca sa po povrchu. Zopár momentov vyslovene smiešnych, pritiahnutých za vlasy či až prekvapivo doslovných a polopatistických by v prípade takéhoto festivalového tvorcu nasvedčovalo nezdaru, avšak poctivá hromádka hlbokých životných právd, meditácia o tom, kto je skutočný kripel, fyzický či psychický a dvojkoľajnosť celku, ktorý sa dá vnímať ako Oneskorená výchova náhradnej matky i ďalšia prefíkaná ázijská variácia na Dokonalú pomstu ma trochu držia v šachu. Po zhliadnutí zmeškaných Kimových filmov sa vyjadrím zasvätenejšie, pri hodnotení PIETY osamote smelo potvrdím, že svojho tvorcu reprezentuje veľmi slušne. (01.12.2012)