Ivanovo dětství

Tarkovského najpriamočiarejší a najmenej epický film, kde síce je prítomná symbolika a filozofia, ale zďaleka nie v takej miere ako v neskorších kúskoch. To AKO je tento film natočený (zvlášť z ohľadom na rok vzniku) je skrátka úžasné- kamera, hra svetiel, filtre a nadhľady, skrátka absolútna pastva pre oči (pravdu povediac- bolo to niekedy u tohto fenomenálneho rusa inak???). Hoci príbeh je značne zjednodušený a na Tarkovského nezvykle popisný, je zaujímavý a svojim spôsobom aj dojímavý. To decko čo hralo Ivana odviedlo nehorázne perfektný herecký výkon!!! Celkovo sa jedná o Tarkovského štandard - t.j. stále vynikajúci snímok. (02.04.2008)

První Tarkovského celovečerní film patří v jeho tvorbě ktomu nejnormálnějšímu, co natočil. To ovšem není pochvala, protože to znamená, že patří k tomu nejprůměrnějšímu. Ale přestože některé pasáže se nevymykají z průměrných sovětských snímků o válce, nemohu souhlasit s nízkým hodnocením Limy. Tu a tam se ve filmu zjevují v Ivanovi a jeho představách takové hloubky, jejichž dno by člověk nezbadal. Ivanovy sny nám neukáží, co přesně mu nepřátelé provedli. Muselo to být však strašlivé, protože je za to nenávidí k smrti, do poslední kapky dechu, víc než dokáže vyslovit, víc než dokáže snést. Obraz pochmurné krajiny se snoubí s pochmurným obsahem tohoto filmu. (03.08.2004)

Obraz, ako odozva na združstevnené polia, optimistických úderníkov, heroických vojakov, triednych nepriateľov, na zrozumiteľnosť pre masy, divadelne strojené spôsoby komponovania mizanscény a ustálené symboly reálneho socializmu. Tento obraz - obraz prírody, obraz strateného raja, obraz bezčasia - je naplnený kontempláciou, až akousi chvejivou, hoci stále len tušenou prítomnosťou sakrálna. Pravoslávny hésychazmus by to nazval božím svetlom, my to nazvime pocitom spirituálnej transcendencie. Pritom všetko je tu napohľad také profánne – citová vyprahnutosť vojny či samotného Ivana, ktorý je už dávno mŕtvy... To len doznievajúce kŕče, záchvevy toho strateného raja hýbu jeho telom a vytvárajú zdanie života. Pripomína postavu starca, ktorý si zúfalo udržiava ilúziu domova v expresívne zdevastovanom svete. Skrátka, pri pohľade na Ivanov príbeh vystupujú do popredia skôr psychologické, či existenciálne úvahy o tragickom dopade vojny na psychiku človeka. Vďaka tomu môžeme Ivana vnímať dokonca aj ako symbol celého Sovietskeho zväzu, ktorý, tvárou v tvár neznesiteľnému utrpeniu, udržiavajú pri živote len spomienky na detstvo. Smrť je však taká samozrejmá, všadeprítomná a prirodzená, že rozorváva časopriestor a necháva navzájom prenikať svet živých i mŕtvych. Odraz hviezd na hladine studne, kotúľajúce sa jablká, pomalé plynutie rieky – v tom všetkom sa akoby zastavil čas. A v tom prichádza záver - dávno po Ivanovej smrti, na samom konci filmu, sledujeme, tak ako mnohokrát predtým, jeho najvnútornejšie, najtajnejšie spomienky – jeho radostný beh po pláži. Tentokrát však už nie sú spomienkou, nemôžu ňou byť, jej vlastník je mŕtvy i fyzicky. Pre mňa sú obrazom toho Božieho svetla, ktoré prichádza z iného sveta. Už totiž nie sú len túžobnou víziou nešťastného chlapca, ale Rajom zapečateným vo večnosti. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)

Pozoruhodný film, kde okamžitě upoutává kompozice obrazu a kamera samotná. Střídání pohledů mezi realitou a snovými sekvencemi je velmi působivé - zejména svým výtvarným zpracováním a používání kamery. Snové sekvence svou slunností, nedotčenou přírodou a radostí kontrastují s realitou, která odráží chlapcovu zatemnělou a pokřivenou mysl následky války (scéna v malé místnosti s baterkou na mě udělala opravdu velký dojem!). (17.06.2007)