Jeřábi táhnou

Petr a Lucie nebo také Romeo, Julie a tma, aspoň tím svícením na ústřední dvojici v začátku příběhu. Tragický, a v dnešní době těžko docenitelný kus ze sovětské kinematografie. Musel jsem se smát vzletnému Štěpánovu prohlášení v závěru, že soudruzi udělají vše, aby už ženy nemusely oplakávat své nezvěstné muže. A pak přišel Josif Vissarionovič a těch vdov bylo ještě víc. Film obsahuje celkem dvě silné scény: když Veronika vyběhne po schodišti a otevře dveře do neexistujícího bytu; a pak to bombardování prožité v bytě. Přičtěte k tomu jeden z nejstarších dochovaných dabingů ( Studio pro úpravu zahraničních filmů pro ČST Praha, 1965, famózní Ludvík Žáček) v hlavních rolích Jana Štěpánková, Eduard Cupák, Bohuš Záhorský a Josef Vinklář. Kvůli naposled vyčteným faktorům hodnocení tak vysoko, jinak by to byly 2*. (09.02.2017)

Ohromně působivý film, až se nechce věřit, že vznikl v SSSR v roce 1957. Takřka prost ideologie (za celý film zazní snad jednou oslovení soudruh a jednou tak nějak mimochodem kamera zabere Leninovu bustu). Borisův otec si naproti tomu otevřeně utahuje z dělnic, které pronášejí oslavné fráze o plnění a překračování plánu, lidé se zabývají především svými osobními věcmi a neskládají závazky, jsou melancholičtí, bojují sami se sebou a chybí jim uvědomělost. Ano, vlastenectví v tom samozřejmě je, ale normální, uvěřitelné a nijak politicky zabarvené. Přímo z války film sice ukazuje minimum, přesto je přítomná v každém okamžiku, ne jako pole slávy, ale jako mrcha, která ničí životy i charaktery. Je nedostatek všeho, neslyšíme o oslavách vítězství (vyjma krátké scény na úplném konci), evakuovaní lidé žijí namačkaní v malých domech, kde dýmají kamna a všechno je slyšet. Tu a tam sice může některý dialog působit trochu naivně, ale nikoli politicky naivně a do poeticky laděného filmu to sedí. Co však činí tento film opravdu výjimečným nejen na svou dobu je kamera a používání světla, stejně jako v režisérově dalším filmu Neodeslaný dopis. Záběr Veroniky běžící podél vlaku už tu zmínilo mnoho lidí, to je ale jen jedna z mnoha takřka dokonale natočených scén. Už Borisův běh do schodiště na začátku je působivý, stejně tak když Veronika probíhá rozbombardovaným domem po schodišti do bytu svých rodičů. A scéna náletu, kdy ji Marek nese po rozbitém skle a scéna je osvětlovaná výbuchy pum v dáli, taky stála za to. Proč nedávám maximum? Protože upřímně řečeno, právě postava Veroniky mi místy dost pila krev. Často neví co chce, tváří se významně melancholicky, obviňuje všechny okolo, není s ní rozumná řeč a tak dále. Prototyp chování, které nesnáším. Marek se sice zachoval jako hajzl, ale na druhou stranu, ona se k němu celou dobu chovala tak, že si o to koledovala. Ostatně, Taťána Samoljovová si vlastně skoro to samé zopakovala o deset let později jako samotná Anna Karenina. Na druhou stranu, byla to krásná žena, škoda, že jsem ji dosud viděl jen ve třech filmech. Update: Dodatečně uděluji maximum. Tenhle film je prostě krásný. (07.07.2018)

8/10 Až na prvotní premisu celého příběhu pravděpodobně jeden z nejrealističtějších válečných filmů, který si za pomoci výborných pohybů kamery (souběh kamery a hlavních hrdinů mezi stromy nebo davem, podhledy) podporovanou sugestivní hudbou (hlavně v bombardovací scéně) všímá nejen dění na frontě i v týlu za velké vlastenecké války. Boris je typický sovětský úderník a místo do chomoutu se svou krásnou přítelkyní se bez jejího svolení žene na obranu vlasti do zákopů. Tam při náhodné střelbě umírá. Veronika v první chvíli odmítá tuto zprávu akceptovat a stále čeká na svého milovaného. Ovšem třetí strana milostného trojúhelníku Borisův volnomyšlenkářský bratranec pijan a pianista vidí svou šanci a po systematickém nátlaku krásnou Veroniku zlomí ve svůj prospěch. Příběh pokračuje v nemocnici, kde se Veronika kromě Borisova strýce primáře se střetává i raněnými vojáky, kterým se snaží jako vykoupení za svou „nevěru“ pomoci v rekonvalescenci. Jako další dobročinnost, která jí má zajistit vykoupení, se začne starat o nalezeného sirotka. Prvotní premisa v podobě nadšeného vstupu do armády na obranu vlasti mi přišla v konfrontaci s tužbami mladého mileneckého vztahu až příliš nerealistická, podobně jako závěrečná rychlá proměna smutné Veroniky po projevu vojenského politruka na nádraží v zasloužilou svazačku rozdávající květiny. (02.05.2008)

Tento film mohol vzniknut az po smrti Josifa Vissarionovica Stalina v obdobi destalinizacie a chruscovovskeho tani. Sovietsky film rezisera Michaila Kalatozovova sa vysielal aj v byvalom Ceskoslovensku a ja som si jeho projekciu po dlhom case opat zopakoval. Krasny pribeh o laske on + ona, do ktorej zasiahne Velka Vlastenecka Vojna ma stale co ponuknut, lebo II. svetova vojna je v ramci dejin 20. storocia uz vlastne folklor : vieme prakticky vsetko od A az po Z. Poniektori to uz prehanaju - idu zbytocne do hlbky a ak to takto pojde dalej, budeme zachvilu vediet aj to, ci Georgij Konstantinovic Zukov cistil hajzly po vysrani v smere pohybu hodinovych rucicek alebo proti! A nepochybne budeme vediet aj to, aky typ hajzlovej kefy pouzival a kde ich chodil nakupovat. To vsak tu nepatri. On sa musel v dosledku vojny od nej odlucit a neskor pocas bombardovania sa tato pani Tatjana Samoljova opat vydala za akehosi Marka. A moze sa rozbehnut pribeh. Herecke vykony su tu dost o nicom a chybaju realne sceny /aspon chcelo to vybuch tanku alebo zhorenie nejakej drevenice/, a nuda TeptiChumbanzial dostala isty priestor, a to nie je dobre. Potesi aspon optimicky koniec vojny a tym aj filmu. V ramci mimoamericke vojnovej kinematografie vsak rozhodne silny snimok. 80 % (18.04.2015)

Tak tomu hovorím brilantný filmový zážitok. Malý veľký film o vojne bez vojny, ktorý nielen že disponuje príbehom, ktorý na diváka zapôsobí väčšou silou ako "pôsobili" letecké útoky na Moskvu a hercami hrajúcimi úžasne a neskutočne prirodzene (najlepší je opäť Alexej Batalov, ktorý by si už konečne zaslúžil byť pridaný do databázy ČSFD...), ale aj formálne a režijne je na mimoriadne vysokej úrovni - geniálna scéna leteckého útoku na pozadí s dokonalou klavírnou hudbou a už "Bumerangom" spomínaná scéna behu pozdĺž koľajníc sú niečo, na čo sa len tak nezabúda. Celkový konečný dojem mi takmer skazil patetický prejav jedného generála na konci po príjazde vlaku a hlavne potom Veronikina reakcia naň, ako sa zrazu zmyslela a začala rozdávať kvetiny všetkým naokolo (už som si ju začal predstavovať o 20 rokov - malomestská komunistická predáčka, ktorej najväčšou radosťou je organizovať prvomájové oslavy), ale chvalabohu prišla posledná veta "Hele, jeřáby táhnou...", predošlá myšlienka sa mi rozplynula a ja som bol zase odrovaný :-)... 9/10 (10.05.2006)