Válec a housle

Snímek neuvěřitelně poznamenaný dobovou ideologií, ale zároveň velmi dobře natočený, zahraný a poetický (tak trochu ve stylu Vláčilovy Holubice nebo Jasného Touhy). V paměti mi subjektivně nejvíc uvízlo, jak moc se Sergej i malý Saša podobali stylem vystupování a oblékání Jamesi Deanovi v Rebelu bez příčiny. (07.08.2017)

Veľmi milý film, kde cítiť, že režisér to s deckami pred plátnom vie, respektíve že má na natáčanie s nimi talent aj nervy. Valec a husle, či skôr husle a valec, takto by sme mohli nazvať jednotlivé epizódky filmu. Po skúške na husliach a dobrodružstve na parnom valci nasledujú ešte ďalšie a vtip Tarkovského stále neopúšťa. Škoda, že tento materiál nebol využitý ako základ nejakého neskoršieho detského seriálu, čo by bolo ďalej, by ma veľmi zaujímalo. Možno aj preto, že film má skôr akýsi filozofický koniec a necháva veci otvorené. (30.07.2017)

Mimoriadny, majstrovský, skvelý a mladý A.Tarkovskij, ešte ako študent filmovej školy, ktorý sa parádne uvádza do filmového sveta. Tento a jeho debut (Ivanovo detstvo), sú vôbec najviac „znesiteľnými” vecami pre úplne obyčajného, bežného f. konzumenta. A čo tie ďalšie ? Tak, to je už oveľa zložitejšie... _V trištvrte hodine som videl fascinujúce a zázračné postupy sovietskeho d.p. Vadima Jusova, ktorý sa zároveň na čas stáva dvorným spolupracovníkom budúceho režisérskeho mága... Ale nielen preto som si veľmi obľúbil absolventský : Valec a husle. Ja ako divák som bol doslova očarený touto filmovou rečou, keď som si tajne želal, aby sa tu ešte niečo zlomilo. I napriek tomu tu nebolo núdze o všelijaké zvraty, najmä ten pred kinom, v samom závere. Kamarátstvo medzi 7-ročným nadaným muzikantom Sašom a dospelým robotníkom, cestárom Sergejom bolo neobyčajné, až zvláštne. Totiž, okolo tohto „génia” sa neustále pohybuje akýsi „detský gang” , ktorý si ho stále doberá, terorizuje a šikanuje. Až jedného dňa si ho zastane práve tento sympatický chlapík, ktorý si ho vezme pod svoje „ochranné krídla” ... A to je začiatok, kedy vzniká priateľstvo. Kvalitná záležitosť, ktorú odporúčam najmä skalopevným obdivovateľom Andreja Tarkovskijho. (29.06.2019)

Tak trochu italský neorealismus na sovětský způsob. Aspoň do té míry, že mi ústřední dvojice a jejich chemie připomněla slavné Zloděje kol... Tím však podobnost končí, jinak už ve zdejší středometrážní podobě Tarkovskij naplňuje svůj, v budoucnu zcela dovršený, potenciál. I přesto, že se příběh odehrává částečně v dělnickém prostředí, nemám pocit, že bych sledoval dílo, které by bylo jakkoli poplatné tehdejším požadavkům shora. A co se týče roviny vztahů mezi dětmi, je příjemné stále a pořád objevovat další snímky, které popisují tuto sociální skupinu (a pro mě i součást neustále živých vzpomínek) s příklonem k realitě, a ne k idealismu. Stejně jako u pozdější Tarkovského tvorby i zde je vznešeně pracováno s obrazem, jakkoli by někdo mohl oponovat, že odrazy v zrcadle, respektive v louži jsou manýristického charakteru... Pro mě jsou však, co se konkrétně tohoto díla týče, ozdobou (aneb - jak napsal Jaromír Blažejovský ve své disertační práci "Spiritualita ve filmu" - lyrické ornamenty). I přes aktivní zapojování do projekcí klubového charakteru nemám v sobě kus básníka, držím se spíš při zemi a k těm, kdož se svojí tvorbou vznášejí nahoře, spíše vzhlížím. Proto mě toto dílo zaujalo mnohem více, než Tarkovského celovečerní prvotiny, viděné svého času na velkém plátně kina Scala. 90% (27.09.2020)

Tarkovského diplomová práca, ktrorá vznikla na akademickej pôde. Nič dôležité zjavne nerieši, ale je to projektívne dielo, ktoré rozpráva cez vizuál a hudbu a touto cestou sprostredkuváva detské obsahy psychiky a pocity. Ja pri všetkých Tarkovského filmoch len čumím, v priebehu neriešim a čakám, čo to so mnou na konci urobí. Tentokrát priemer, moja diplomovka ma viac chytila:) (22.03.2008)