Nostalgie

Na malú chvíľu som si chcel odpočinúť od Bonda, a tak skúšam Nostalgiu od „sovietskeho filozofa” Tarkovskijho, kde nemôžem tvrdiť, že by som prežil relaxačný, filmový pobyt, ba naopak, chce to predovšetkým - pevnú vôlu a EXTRA vnímavého, ochotného diváka, a vtedy sa vám film naozaj veľmi odvďačí. Nie je to vec pre každého (už vonkoncom nie pre odchovancov sociálnych sietí), je to strašne pomalé a hĺbavé, s hypnotickou d.p. Giuseppeho Lanciho, ale najmä s bravúrnými čierno-bielymi vskuvkami (flashbacky). Ťažký, náročný a komplikovaný film, a presne taký občas i rád vyhľadávam, aby som si trochu rozšíril obzory. PS : Tento režisérsky mág je akurát v mojej domácej knižnici, keď by som povedal, že nastal čas vrátenia sa k jeho kinematografii... (23.06.2019)

Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* (30.05.2017)

Film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Trakovskému sa podaril husársky kúsok. Jemu sa totiž podarilo zobraziť Taliansko ako Zónu. Asi z toho Taliani veľkú radosť nemajú, Nostalgia rozhodne nepôsobí ako reklama cestovnej kancelárie. No a teda ak sa tu Tarkovskij vyjadruje pomocou obrazu a množstva symbolov, ako má vo zvyku, tak mi nedá spať onen nápis na stene 1+1=1. Sovieti vymysleli rovnicu 1+1=3, kde dva nesúvislé obrazy dostali spojením nový význam, ako by to fungovalo v takomto prípade, je ťažšie určiť. Obrazy majú každý jeden význam a spolu majú ten istý význam? Kľúčom sú teda symboly. Voda vs. oheň, história vs. prítomnosť, domov vs cudzina, hudba vs. maliarstvo vs. poézia vs. architektúra, realita vs. predstava, atď. (08.04.2015)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Pojďme si zahrát takovou hru.... Zkusme, kdo najde ve filmu nejzajímavější symbol, kdo ho nejlépe vyloží, kdo najde nejšílenější absurditu, kdo pozná, že podobné věci dělá dennodenně, nad kterou větou, jež ve filmu zazní, budeme ve filmu nejdéle přemýšlet. Pojďme si říct, jak dlouho bychom se vydrželi kochat jediným záběrem, který bychom chtěli mít doma na stěnách. Všechny? ... Že je to příliš málo intelektuální hra na takového génia, jakým Tarkovskij zcela určitě byl? Ale vždyť i takhle se dá pořádně si vychutnat každý jeho moment a objevovat stále nové podněty. Bez jakéhokoliv počítání minut do konce filmu... (13.06.2011)