Oběť

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem. (14.09.2011)

Příjemná změna v Tarkovského filmografii, i když i zde je velmi mnoho různých jeho "trademarků". Příběh je překvapivě dost...příběhovitý a nejedná se jen o film o pocitech, vizích a monolozích, což mě překvapilo, bohužel, toto vše platí jen pro první půlku, druhá je naprosto odlišná a hlavní postava Alexander se chová naprosto nevysvětlitelně..nerozumím tomu.. Nicméně koukalo se mi na to dobře, lehčeji, než na většinu ostatních jeho filmů. (04.06.2008)

Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. (08.08.2011)

Velmi těžko se mi bude kritizovat film od člověka, jehož tolik uznávám. Tím spíše, jedná-li se o jeho poslední snímeček, ve kterém nám jistě otevřel celé své srdce. Film mnou tak nějak pouze prošel. Byl jsem zahleděn na obrazovku plnou omamujícíh záběrů a do mozku se mi zarývaly zvuky odporné švédštiny. O filmu jsem příliš přemýšlet nemusel, protože je ve své podstatě děsně jedoduchý, ačkoli se to tak na první pohled nemusí nutně zdát. Žádný záběr ani žádné slovo v něm není zbytečné nebo navíc. Přesto mi myšlenky hlavních hrdinů do duše nepromlouvaly a ani jsem se s nimy příliš nestotožňoval. Především mi to klíčové obětování se, které je ústředním motivem filmu, přišlo příliš unáhlené a neoddiskutovatelně zbytečné. Obětovat vše co mám rád, kvůli něčemu co není úplně jisté mi nepříjde rozumné a už vůbec ne hrdinské. Ale to se mi to kecá. Hlavní hrdina byl silně spjatý se svým synem, který je ve filmu velmi symbolicky nazýván ,,človíček". Právě strach o ,,človíčka" shledávám hlavní příčinou toho, proč udělal Saša to co udělal. Atomová válka už zde byla několikrát na spadnutí a jsme stále tady. Než člověk stiskne to pomyslné červené tlačítko, tak jsem si jistý, že mu hlavou proběhne tolik myšlenek, že se tlačítko stane takřka nestisknutelným. Veškeré obětování se bych tedy přenechal náboženským fanatikům. Jsem příliš mladý a strach o své děti si neumím představit, neboť si neumím představit ani své děti, tudíž jsem se vůbec nedokázal do některé z postav vcítit a film mě ani zdaleka nepohltil tolik, kolik bych si přál. Každá postava na obrazovce je více, či méně takovým bláznem. Kdopak by se dobrovolně rozhodl pro život na tak zvláštním a nepříjemném místě. Vizuálně i zvukově naprosto perfektně zobrazeném. Nevím, zda jsem pro podobný snímek pouze příliš mladý nebo i příliš bezcitný, ale snímek ve mně zanechal emoce srovnatelné s leckterým hollywoodským trhákem - tedy vůbec žádné, což jsem absolutně nečekal a velmi mě to zklamalo. Uděluji 2* a jen z úcty k tvůrci nejdu ještě o nějaké to poschodí níž. (18.11.2013)

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)