Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Videa (1)
Recenze (111)
4,5/5*... Dávnejšie mi jeden kamarát rozprával len tak v krčme pri pive pribeh, ktorí bol zaujimavý, aj pointa bola pekná, no neprikladal som jej až takú váhu...Vtip je v tom, že tomu kamarátovi ten príbeh a najmä tá myšlienka z neho vyplývajuca zmenila jeho zmýšlanie, správanie sa a život celkovo (pre neho pozitivne). Po pozreti prvých 1O minút tohto filmu mi bolo jasné, odkial čerpal... Ale k filmu: Tarkovskeho filmy spoznáte hneď, nech ich už pozeráte v akomkoľvek jazyku a vopred neviete, kto ten film natocil. Pomalá kamera a réžia,dlhé niekoľkominútove zábery bez strihu, divadelnosť a snové obrazy, tradičná dávka kinamatografickej filozofie,pričom niektoré myšlienky sú naozaj hodné zamyslenia sa. Tarkovsky ako vždy núti diváka zapnúť mozog a premýšlať, je prakticky nemožné sledovať film "len tak". Niektoré zábery vo fime boli úžasné,dokonca až tak, že som si stopol film a pozeral len na statický obraz.Príbeh je zasadený do prostredia, ktoré pôsobí neuveritelne melancholicky a smutno, napriek tomu je vlastne nádherné fascinujúce...Tarkovského vela ľudi "nemusi", u mňa sa týmto filmom zaradil definitivne medzi Umelcov (ako napr. Allen, Kieslowski, Jarmusch, Hitch, Almodovar),ktorí majú vlastný ksicht, kvalitné filmy a ktorých si nesmierne vážim... ()
Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Zerkalo/ natocil svoj posledny film, ktory sa menoval Offret. Ako je u Tarkovskeho dobrym zvykom, film ma mnoho vyznamov a je mimoriadne tazky na pochopenie. Na zaciatku /aj na konci/ zaznie Bachova aria Erbarme dych, mein Gott, az potom sa rozbehne kvalitna filmarska jazda. Nesnazim sa pri filmoch xmrti sa ufilozofovat nad kazdou jednou scenou, ktoru natocil reziser a ani nefylozofujem nad kazdou jednou scenou, ktora je vo filme, proste som len nasadol na filmovu jazdu a nechal sa unasat kvalitnou, ba dokonca genialonou filmarinou. Preto nedavam 5 hviezd, lebo som sa zase nesnazil pochopit kazdu jednu scenu a ani som kazdu veru nepochopil. A som na to hrdy! pri tomto Tarkovskeho filme mi nesedi caste kecanie hlavnych postav, teda som zvyknuty, ze vela sa keca povedzme u Hitchcocka alebo u Truffauta, ale u Tarkovskeho ne. Mne teda toto caste vypravanie sa teda nesedi. Tarkovskij pri toceni Offretu dokonca musel sa na cosi pytat svedskej armady, ktora mu povolila tocit na mieste B, a nie na mieste A, ako to chcel Tarkovskij. Bojler! Poziar na konci filmu sa tiez velmi nepodaril, na prvykrat to nevyslo, preto sa dom musel postavit este raz a znovu zaplait. Koniec Bojlera! Herci ako Erland Josephson /Prsi nam na lasku 1946, Vargtimmen 1968/ hral na urovni a veril som mu herecky vykon, Susan Fleetwood /Persuasion 1995, Souboj Titanu 1981/ bola proste vyborna. Mentalitou sa mi film zdal byt rusky. 85 % ()
Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ ()
Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti. ()
Galerie (38)
Photo © Svenska Filminstitutet (SFI)
Zajímavosti (10)
- Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)
- Když Oběť uspěla v Cannes, ležel už Tarkovskij v pařížské nemocnici s rakovinou, jíž půl roku nato podlehl. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Snímek o zoufalém rozhodnutí člověka v momentu hrozby jaderného útoku završuje režisérův apokalyptický leitmotiv a zároveň odkazuje k poetice Ingmara Bergmana, s jehož štábem Tarkovskij natáčel. (Zdroj: Letní filmová škola)
Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl. () (méně) (více)