Ivan Hrozný I.

Sergej Ejzenštejn je velikánem ruského a vlastně i světového filmu a první díl jeho "Ivana Hrozného" je skvělé kostýmní drama, ale nějak jsem z něj neměl pocit velkoleposti, který jsem očekával. Davové scény zde jsou, jako obvykle, ale i ony mi přišly takové malé, jako kdyby nebyl využit jejich potenciál. Nelíbil se mi první díl příliš, nedokázal si udržet mou pozornost. (22.09.2014)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)

Fanúšikovia slávnej Ejzenštejnovej nemej "trilógie" môžu byť z klasicky montážneho Ivana Hrozného mierne sklamaní. Ja v ňom cítim určitú neistotu v dialógoch, expresívne herectvo, ako v japonských filmoch na úkor psychológie postáv. Režisér je určite silnejší a istejší v obrazoch, či už v nereálnych predimenzovaných tieňoch Ivana, ale predovšetkým vo veľkolepých exteriérových scénach s mohutným komparzom, i keď bez poriadnych bojových scén. Napadá ma paralela s hollywoodskymi hercami a režisérmi a ich problémami pri prechode na zvukový film, ako aj podriadenosť štúdiovému systému na západe verzus podriadenosť Stalinskému režimu na východe. Stále je ale lepšie mať svoj materiál pod producentskými nožnicami, ako svoj krk pod mocenským nožom, takže Ejzenštejn mal svoju úlohu zťaženú. Vládne intrigy, politikárčenie a historické udalosti sú natoľko filmovo príťažlivé sami o sebe, že film vás bude baviť aj napriek spomenutým nedostatkom. Napríklad aj vďaka striedmej stopáži, respektíve kvôli rozdeleniu jedného filmu na dve časti. (18.03.2013)

Tak nějak jsem měla předsudky, že přes všechno uctívání této legendy mě film nebude bavit, že se z úcty k Ejzenštejnovi mrknu na první díl a s tím se spokojím. Omyl. Je to jeden z filmů, u nichž díky režisérskému stylu zůstávám v postavení nezúčastněného diváka; v tomto případě mi to ale vůbec nevadilo, bylo na co se dívat. Druhá část mě bavila víc, protože je ještě více soustředěna na Ivanovu osobnost (Čerkasov se do role vtělil ukázkově). Pro mě překvapivě působivé dílo. (07.06.2011)