Ivan Hrozný I.

Ivan Hrozný I & II V roce 1941, po fenomenálním úspěchu předchozího filmu Alexandr Něvský, za kterého Ejzenštejn dostal 1.2. 1939 Leninův řád, byl pověřen prací na třídílném eposu o legendárním ruském carovi 16. století Ivanu Hrozném. První díl navázal na úspěch předchozího filmu a Ejzenštejn byl za něj opět oceněn, tentokrát prestižní Stalinovou cenou. První díl se dostal do kin v roce 1945. Podobné štěstí ale neměl díl druhý (dokončený v roce 1946) – ten už nemilosrdně narazil na bariéru cenzury a diváci jej mohli spatřit až v roce 1958. Materiál ke třetímu dílu byl až na jeden zlomek zničen. Přeložený dokument nás zavádí do doby, kdy Ejzenštejn, který pomalu vzpamatovával ze srdečního infarktu, jež ho stihl po zákazu filmu, poslal na podzim 1946 Stalinovi osobní dopis a v únoru 1947 mu byla udělena audience. Z ní je uvedený záznam. Ejzenštejn dostal za úkol druhý díl přepracovat, ale nevydržel pracovní nápor a politické tlaky a přesně rok po rozmluvě v Kremlu v roce 1948 zemřel. Druhý díl se vysílal až v roce 1958, tedy již v době chruščovovského „tání“. Konečně v roce 1988 promítl na mezinárodním sympoziu v Oxfordu, pořádaném u příležitosti nedožitých Ejzenštejnových devadesátých narozenin, ředitel moskevského Muzea S. Ejzenštejna Naum Kleim jedinou dochovanou pasáž ze zničeného třetího dílu, ve které Ivan Hrozný vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské NKVD je evidentní dnes a nebylo možné ji přehlédnout ani za Stalinova života. Pro historiky však nemá tento jedinečný dokument zaznamenaný očitými svědky jen rozměr boje režiséra proti politické zvůli. Jistě, je až k smíchu, jak se trio Stalin – Molotov – Ždanov pasuje do role filmových producentů a z piedestalu své moci radí vystrašeným umělcům, jak mají točit a hrát; jak z výše svého neumětelství a umělecké impotence (Ždanov) uspokojují svá ega peskováním a poučování takového talentu, jako byl Ejzenštejn. Nelze si v tomto nevzpomenout na scény z Allenových komedií o drsných gangsterech toužících se ohřát v záři reflektorů a získat tolik postrádanou prestiž, uznání a slávu. Nenechme se ovšem mýlit tímto povrchním dojmem. Za tímto zdánlivým uměleckým ignorantstvím se skrýval přesně vypočítaný kalkul „inženýrů moci“, kteří přesně rozpoznali sílu a moc stříbrného plátna pro ideologický boj a historické uvědomění. Ejzenštejn byl přes všechny problémy, kterému sovětská moc vytvářela, ikonografem mladého sovětského státu, Andrejem Rublevem socialismu. Svým velkým talentem pomohl vizualizovat fiktivní obraz SSSR, dát mu tvář exportovatelnou do zahraničí právě v podmínkách, kdy ta pravá tvář sovětského státu byla zahalena tajemstvím a obehnána ostnatými dráty. Ne nadarmo další z „inženýrů moci“ Joseph Goebbels obdivoval Ejzenštejnův legendární Křižník Potěmkin a toužil, aby v německém filmovém průmyslu vznikl podobný umělecky silný, ale přitom výsostně ideologický film. Na hloupé agitky, ať už antisemitské či stalinistické, lidi příliš nezabírali. (24.02.2009)

Tak nějak jsem měla předsudky, že přes všechno uctívání této legendy mě film nebude bavit, že se z úcty k Ejzenštejnovi mrknu na první díl a s tím se spokojím. Omyl. Je to jeden z filmů, u nichž díky režisérskému stylu zůstávám v postavení nezúčastněného diváka; v tomto případě mi to ale vůbec nevadilo, bylo na co se dívat. Druhá část mě bavila víc, protože je ještě více soustředěna na Ivanovu osobnost (Čerkasov se do role vtělil ukázkově). Pro mě překvapivě působivé dílo. (07.06.2011)

Pateticky ztvárněný příběh Ivana Hrozného, který v 16. století sjednotil Rus. Natáčení filmu trvalo Ejzenštejnovi 3 roky a byl to jeho poslední film vůbec. Ve filmu jsou zajímavé bojové scény. Ejzenštejn vytvořil lepší dílo, než je jeho Alexandr Něvský, leč na absolutní hodnocení něco málo chybí. Není se co divit, že se Stalinovi film nelíbil. (25.09.2007)

Podobne ako Krížnik Potemkin alebo Desať dní, ktoré otriasli svetom, je to len sprostá propaganda natočená na Stalinovu objednávku, a preto nemá žiadnu hodnotu. Ivan IV. Hrozný bol podľa tohto diela vlastne ľudomilom. Musím teda zopakovať, že Ejzenštejn bol večný klamár a propagandista, riťolez komunistických degenerov. (25.12.2017)

Sergej Ejzenštejn natočil nemý film vo zvuku. Štylizácia scén, herecké prejavy, to všetko ako by sa prenieslo v čase z 20. rokov minulého storočia. Chybička krásy je tu však dosť podstatná. Snímok ponúka viac ako dosť nudných momentov a niektoré skvelé scény nie sú rozvinuté tak, ako by si zaslúžili ( jedna za všetky - bitka o Kazaň ). Monumentálne dielo, pri ktorom sa režisér akoby bál odviazať. (04.05.2015)