La Cage
The Cage
Režie:
Pierre Granier-DeferreScénář:
Jacques JacquineKamera:
Walter WottitzHudba:
Philippe SardeHrají:
Lino Ventura, Ingrid Thulin, Dominique Zardi, William Sabatier, Jean Turlier, Colette Duval, Sophie SamObsahy(2)
Pomsta zhrzené ženy, to je rafinovanost, krutost a šílenství. Julien, bohatý majitel stavební firmy, jede po letech navštívit svou bývalou ženu. Ta bydlí v domě s velkou zahradou kdesi na předměstí. Když Juliena požádá, aby zaparkoval vzadu za domem, nepřikládá tomu žádný význam. I to, že se náhle propadne v kuchyni do sklepa, považuje jen za náhodu. Překvapeně zjistí, že se ve skutečnosti propadl do klece, od které nemá klíč. Ten má jeho bývalá žena a rozhodně nemá chut’ ho použít. Chce si některé věci vyříkat, vyjasnit, možná i vyčítat, ale ví, jak to všechno chce skončit? (Česká televize)
(více)Recenze (46)
Mne to ani tak neprišlo ako pomsta zhrzené ženy. V tom prípade by bolo z jej strany cítiť nenávisť, no tú som tu necítil, čo koniec koncov potvrdil aj samotný záver, ktorý bol peknou korunkou tejto dialógovej šachovej partie medzi mužom a ženou. Lino Ventura ako obyčajne skvelý a celý film trochu potiahol. Nadpriemer. 75/100 ()
Klec je prostě filmová paráda. Skvělý nápad, který dává prostor ke skvělé psychologii a také hereckým výkonům. Lino Ventura skvěle ztvárňuje pocit jeho postavy, pocit beznaděje a zoufalství a s Ingrid Thulin jde místy až strach. Snímek ve vás dokonale vyvolá ty správné emoce, budete u něho přímo hltat každou sekundu a zanechá ve vás velmi silný zážitek. Deferre dokázal na tak malém prostoru vykouzlit jedno z nejlepších děl francouzské kinematografie. které zkrátka nemá chybu. ()
Kdyby existoval žánr "hysterický, tak bych tam Klec rozhodně zařadila. Z Héléne taková ta tichá hysterie přímo čišela od samého začátku a skoro se přenesla i na mě, protože po chvíli jsem byla nervní už z každého zvuku, který jsem zaslechla, od operní árie z gramce až třeba po tekoucí vodu z hadice. Ingrid Thulin moc neznám, ale zahořklou bývalou manželku Juliena hrála výborně. Škoda, že je tenhle snímek skoro neznámý, protože nejen, že je samotný příběh poměrně originální, ale sledovat Juliena v podání Lina Ventury je už sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Na to jak má hlavu bezmocně opřenou o volant v autě asi nezapomenu. Vynikající postupná gradace až do finálního konce, který snad nemohl ani jinak dopadnout, byla už jen třešničkou na tomhle malém filmovém dortíku. ()
"Jestli jsem slepý tak proto, abych se neztratil." Pokud by mne má ex- zavřela do klece, tak bych čekal nějakou sexuální laskominu, možná bych se i těšil, ale tohle bylo o něčem jiném. Jenže o čem? Julien to neví a Helene se škodolibě nechce vymáčknout. Doufal jsem, že to bude něco zásadního, velkýho a myšlenkově dokonalýho, ale není. Je to jen netradiční řešení běžný situace, u který jsem pouze s napětím čekal, jestli ho ona zabije nebo zabije on ji nebo já umřu nudou ještě před vyvrcholením. Dopadlo to poměrně nečekaně, ale ten konec se plížil velmi pomalu. ()
Chycen do klece. Ocitávající se v tísnivých prostorách zamřížovaného sklepu, ale současně v kleci pořád trvajícího vztahu bývalého manželství. Celý čas jsem váhavě uvažoval, zda ze strany Heleny šlo o pomstu, projev nenávisti nebo naopak šíleně neutíchající lásky a potřeby být spolu i pár let po rozvodu... a stejně tuhle nejednoznačost lze na snímku ocenit, protože časem totiž vypadá, že ani samotná Helena nemá úplně jasno, jak si chce po tak originálně krutém činu se svým bývalým mužem nadále počínat. Hutné minimalistické drama přejde po počáteční zdánlivé legrácce k drsnému vyústění. Pohltí, nechává přemýšlet a nepustí prakticky až do samého konce, podobně jako Kočka z roku 1971 od tohoto režiséra. Ingrid Thulin, z jejichž očí a pohledů zde šel na mne jednou až nechtěný soucit a jindy zase strach a bezočivost, si odskočila od Bergmana do Francie, aby vytvořila v tomhle osobitém psychologickém dramatu zajímavý kontrastný pár s Linem Venturou. Bylo úžasné sledovat oba herce, kterým k silnému a působivému projevu vystačily mnohdy pouze pohledy, a minimálně napínavé sledovat i příběh, z něhož jsem si sice i po roce dost pamatoval, ale nečekaný závěr mě i napodruhé překvapil. Ačkoliv ten jakoby patřil do jiného, spíše komediálního žánru... 90% ()
Reklama