Králíci ve vysoké trávě

Michal Koblic a Míša Staninec

Před časem mi začalo vrtat hlavou, kam se asi poděli dva kluci, kteří na přelomu 50. a 60. let zářili na filmovém plátně a pak jako by se po nich zem slehla. Důvod byl samozřejmě prostý - oba na konci šedesátých let emigrovali. Byli to Míša Staninec, hvězda filmu Hry a sny, kde hrál ve dvou povídkách Ludvíka Aškenázyho (pak ještě v dalších třech filmech - Májové hvězdy, Vstup zakázán a Vyšší princip) a Michal Koblic, kterého nám dodnes připomíná rozkošné vyprávění Vladimíra Menšíka o filmu Práče, v němž hrál Michal malého kluka Františka.
Žijeme v době internetu, a tak jsem začal po obou "klucích" pátrat. Ukázalo se, že najít je ve světě není zas tak velký problém, zvláště když navíc vypomohl kamarád za "velkou louží", Petr Adler. Čekalo mě jedno velké překvapení: Vedle Vladimíra Pucholta, který dnes působí jako dětský lékař v Kanadě, jsou totiž Michal/Michael Koblic a Míša/Michal Staninec dalšími bývalými dětskými herci, kteří se v Americe a v Kanadě věnují lékařským disciplínám!
Michal Koblic, narozený 1. října 1951 v Praze, odešel v roce 1969 do Velké Britanie, kde vystudoval medicínu na University College of London a nyní působí jako kardiolog v Campbell River, v kanadské provincii Britské Kolumbie.
Míša Staninec, uznávaný stomatolog v San Franciscu, mi o sobě napsal: "Narodil jsem se 24. prosince 1952 v Chebu, do první až sedmé třídy Michal Staninec dnesjsem chodil v Omské v Praze-Vršovicích a v listopadu 1966 emigroval do Los Angeles. Bancroft Junior High School jsem tam dokončil v roce 1968, Fairfax High School, tamtéž, v roce 1970, University of California, Berkeley B.A. (Bachelor of Arts) v oboru biochemie jsem dokončil v prosinci 1974. Pak jsem navštěvoval University of California v San Francisku, B.S.(Bachelor of Science), D.D.S.(Doctor of Dental Surgery) jsem dokončil v červnu 1980 a Catholic University of Nijmegen v Holandsku, Ph.D., v prosinci 1999. Miloval jsem chemii, ale po pár letech studia jsem se zaměřil na biochemii, až jsem nakonec jsem přišel na to, že mě baví miniaturní ruční práce, a tak jsem přesedlal na stomatologii. Jsem ve svém povolání spokojen."
Jak je z předchozích řádek patrné, s oběma pány doktory jsem se úspěšně zkontaktoval a oba mi ochotně zodpověděli pár otázek, které jsem jim položil - jak věřím - i za mnoho našich pamětníků jejich dětské slávy. A tak se tedy o nich dnes můžete dovědět víc také vy.
Na který z filmů, v nichž jste hrál, máte nejhezčí vzpomínky?
M. KOBLIC : Co se počtu filmů týče, moje pochybná paměť registruje číslo deset, ale to bude nejspíš tím, že počítám i ty krátké - Jak se točilo Práče, Střevíčky a Hon na lišku.
Kromě Práčete, Králíků ve vysoké trávě a možná Oranžového měsíce to byly všechno zapomenutelné role. Nejhezčí vzpomínky mám na Práče, kde jsem se vyřádil s vojenskou technikou, a pak trochu na Oranžový měsíc, kde byla legrace se štábem, soustředěna hlavně na spory mezi fanoušky Sparty a Slavie.
M. STANINEC: Těžko říct, každé to filmování bylo něčím zajímavé. Ve filmu Vstup zakázán byla krásná příroda a různá dobrodružství v lese a u řeky. Na jiných filmech jsme pracovali v ateliéru, kde zas bylo plno zajímavých věcí, jako třeba umělý sníh, který na nás sypali. Skoro celá Vánoční povídka se filmovala takto v ateliéru. Pro maleho kluka to bylo opravdu fantastické. Z filmu Májové hvězdy si pamatuji na umělý kouř, který se dělal tím, že tam zapálili takový prášek. Samozřejmě, že jsem si trochu toho prášku vymohl na hraní!

Při filmování jste se setkal s mnoha našimi herci. Kdo z nich Vás dokázal jako kluka nejlépe pobavit? A který z pánů režisérů to s Vámi nejlépe "uměl"?
M. KOBLIC: Pan Menšík a pan Ťapák byli, jak tu říkají, "in a league of their own". Pak byla taky legrace s panem Skopečkem. Režiséři to uměli všichni, i když třeba způsob, jakým se mnou zacházeli, se nutně přizpůsoboval mému přibývajícímu věku. Pan Kachyňa to měl teoreticky nejtěžší, protože mně bylo jenom osm a o filmování jsem neměl páru. Na druhé straně mi ta role asi tak "seděla", že to šlo bez větších problémů. Králíci ve vysoké trávě byla na druhé straně mnohem náročnější role a kromě toho tam byla dětí celá parta, což občas negativně ovlivnilo pracovní morálku. Takže pan režisér Gajer to taky neměl lehké. Přesto výsledek byl podle mne výborný. Míša Staninec ve filmu Májové hvězdy
M. STANINEC: To je také těžko říct. Byli na mě všichni hodní. Pamatuji si zvlášť na pana režiséra Vošmika a také na pana režiséra Rostockije. Oba byli prima.

Vybavuje se Vám nějaká vypjatá situace při natáčení, kdy jste třeba nechápal, co od Vás režisér chce? Točil jste nějakou klapku vysloveně nerad?
M. KOBLIC: Většinou to nebyl problém pochopit, ale udělat to, to bylo někdy problematické. Vůbec první záběr na Králících vyžadoval jízdu na kole a pád s kola. Já jsem nikdy na kole moc dobrý nebyl a tohle (mužské) kolo bylo pro mě příliš veliké. Já nemohl dosáhnout na pedály a tak se první záběr natáčel asi 36krát...
Během své kariéry jsem byl několikrát ve filmu zfackován, což bych asi neřadil do své oblíbené zábavy. Později jsem ale měl pocit, že to dělalo větší potíže těm dospělým hercům, kteří mě museli fackovat.
M. STANINEC: Jednou při natáčení jsem měl udělat krok zpátky a "spadnout" ze skály, pod kterou mě chytali do nějaké deky. Stále jsem spíš skákal, než abych udělal jednoduchý krok, a tak se ta scéna točila mnohokrát a nakonec myslím, že ji úplně vypustili. Nepamatuji si, že by se na mě kvůli tomu někdo zlobil.

V dětství jste chodil jistě také rád do biografu. Který z tehdejších filmů si dodnes pamatujete, který na Vás udělal největší dojem?
M. KOBLIC: Do biografu jsem chodil rád, ale tolik si zase nepamatuji... Když už jsem pak byl starší, viděl jsem český film Atentát. Lepší pojednání okolností atentátu na Heydricha a jeho následků jsem neviděl ani před tím, ani po tom.
M. STANINEC: Asi Fantom Morrisvillu s Waldemarem Matuškou.

Nezastesklo se Vám v dospělosti někdy po světě filmu?
M. KOBLIC: Nikdy. No, možná kdyby mi někdo nabídl hlavní roli akčního hrdiny s partnerkou jako Peta Wilson nebo Lucy Lawless (nebo ještě lépe s oběma) asi bych o tom pár minut uvažoval. Jinak se radši držím kopyta.
M. STANINEC: Občas ano, ale v USA jsem k tomu prostě neměl přístup. Je to práce spojená se slávou, ale také s rozháraným životem, tak nevím jak by mi to bylo ovlivnilo život, kdybych u filmu zůstal.

Michael Koblic dnes, s manželkou

Poslední má otázka: Jakým jste dneska filmovým divákem? Máte nějaký oblíbený filmový žánr?
M. KOBLIC: Divákem jsem o něco méně vášnivějším, než jsem byl po emigraci v Londýně. Tenkrát jsem žil v relativní bídě. Přístup k televizi jsem neměl a moje zábava se sestávala z přečtení 2 - 4 knih z veřejné knihovny každý týden a jednou týdně z návštěvy do kina. Doháněl jsem co jsem mohl, veškeré zajímavé zahraniční filmy, které se v Československu nepromítaly. Stal jsem se expertem na londýnská kina: Kolik kde stojí vstupné, kde mají v určité dny slevu, kde je nejlépe sedět, kde hrají neobvyklé filmy a hlavně, jak se do specifických kin dostat (což v Londýně není vždycky lehké). Tenkrát v kinech na periferii dávali dva filmy za jedno vstupné, což bylo pro mne nad zlato. Michal Koblic ve filmu Práče
Dnes se hlavně dívám na DVD, do kina jdu jenom zřídka. Občas něco natočím z televize: někdy tu ukážou zajímavé filmy třeba ve tři hodiny ráno. A jestli mám nějaký oblíbený žánr? Žánr není tolik podstatný. Nejdůležitější je:
a/ Dobrý scénář. Bohužel, těch je teď v Hollywoodu méně a méně, tak hledáme zahraniční filmy. Kamarád mi občas pošle českou produkci, kterou bychom jinak neviděli (kromě, řekněme, Kolji nebo Tmavomodrého světa).
b/ Dobří herci. Podívám se například na cokoliv v čem hrají Emma Thompson nebo Anthony Hopkins.
c/ Dobré rvačky: Jackie Chan, starší filmy se Steve Seagalem, choreografie Yue Wo-Ping, šerm William Hobbse nebo Bob Andersona atd.
A pak také dobrá komedie - což asi patří pod bod a/.
M. STANINEC: Na filmy se dívám zřídka a pokud ano, tak mám docela rád ty staré, klasické. Z moderních filmů mám rád ty, které mají aspoň trochu intelektuálního zaměření, i když dobrý dobrodružný film občas také není k zahození. Jinak se ve volném čase věnuji především sportu a muzice, takže na filmy mně mnoho času nezbývá.
Děkuji, "páni kluci"! A hodně úspěchů!

Kvůli filmu jezdil na bráchově kole pod štanglí
Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Na kolech si malí herci ve filmu užili. Vzpomíná na to i Michael Koblic (vlevo), dnes kardiolog v kanadské provincii Britská Kolumbie. Na snímku jede kamarád–nepřítel Kovajs (Josef Šrajer).

Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Na kolech si malí herci ve filmu užili. Vzpomíná na to i Michael Koblic (vlevo), dnes kardiolog v kanadské provincii Britská Kolumbie. Na snímku jede kamarád–nepřítel Kovajs (Josef Šrajer). Autor: printscreen

1.6.2013

Jižní Čechy - /JIHOČESKÉ FILMOVÁNÍ/ Režisér Václav Gajer, který se narodil na Šumavě, využil jižní Čechy pro natáčení snímku Králíci ve vysoké trávě. Děj umístil do obce Lažiště, jen šest kilometrů od svého rodiště na Prachaticku.
FOTOGALERIE
Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Martin s otcem jede na kole po náměstí v Prachaticích.Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Průvod natočili filmaři v Prachaticích.
Dalších 6 fotografií

Ve filmu je dobře poznat lažišťská náves, kostel sv. Mikuláše, přilehlý hřbitov, místní chalupy. Štáb nasnímal i okolní přírodu, například skály a louky u osady Dvory nebo okolí vesnice Lštění. Záběry z města vznikly v Prachaticích.

Jako šestiletý žák první třídy se objevil v komparzu místní kluk Zdeněk Harant. Prosvištěl v jednom kratičkém záběru z návsi. „Jedu na kole 
a proti mně vyrazí také na kole hlavní hrdina. Křikne na mě: Uhni! Já pak zahýbám doleva z kopečka. Bicykl mi půjčil o čtyři roky starší bratr. Jel jsem na tom kole takzvaně pod štanglí, protože jinak bych na šlapky nedosáhl," vypráví Zdeněk Harant.

Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Komparzista Zdeněk Harant (vlevo pod štanglí) se vyhýbá Michaelu Koblicovi, jenž se chlubí novým kolem. Záběr musel zopakovat tak třikrát, čtyřikrát. Za jedno odpoledne nakonec dostal honorář deset nebo možná dvacet korun, což bylo něco nevídaného. Peníze utratil za pamlsky.

„Tenkrát ležely na návsi klády. Jsou vidět i ve filmu. Při pauzách jsme na nich my, místní, seděli a záviděli těm klukům z Prahy, že chodí do konzumu a něco si kupují. Říkali jsme si: ti si žijí," svěřil se s dojmy starými přes půl století Zdeněk Harant.

Pro Annu Peckovou, která se ve filmu také mihne na schodech u kostela, je tento film tak trochu dokumentem. „Mnozí místní lidé, kteří si tam maličko zahráli, už nežijí. Třeba moje maminka. V ději obyvatelé vesnice nosí styl oblečení, které už dnes neuvidíte, třeba šátky stažené dozadu," řekla Anna Pecková.

Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Průvod natočili filmaři v Prachaticích.V době vzniku snímku jí bylo dvanáct let. Patřila k nejstarším dětským komparzistům. Měla delší, kaštanové vlasy. Při natáčení si užila také hlavního města. Odjela totiž na týden na Barrandov, kde se snímek dokončoval ve studiích. „Bydleli jsme a stravovali se v Praze. Za vše jsem dostala nějaké peníze, ale kolik to bylo, to už nevím," vypráví Anna Pecková.

Dále si vybavuje, že přímo u nich doma bydlel během natáčení osvětlovač. „Myslím, že se jmenoval Leitner. Moji rodiče s ním navázali přátelství. Přijela za ním i jeho paní, která u nás nějaký čas bydlela. Byla velmi milá. Lidé byli na sebe tenkrát více hodní než dnes. Více se družili a více si důvěřovali" míní Anna Pecková, která byla v Lažištích po roce 1989 šestnáct let starostkou.
Bude-li možnost, milý synu, tak ti nahraju!

Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Ministrant Pišta v podání Martina Švehly vede debatu s farářem (Václav Lohniský) o vině a trestu pro darebného kamaráda Kovajse.Martina Švehlu si veřejnost pamatuje jako dlouholetého ekonomického redaktora Československé televize nebo jako mluvčího České národní banky. V 60. letech minulého století se objevil dvakrát na plátně jako dětská hvězdička.

Po Vorlíčkově detektivce Případ Lupínek, kde vedl pátrání po ztracených loutkách, dostal roli venkovského kluka Pišty v dramatu Králíci ve vysoké trávě.

Pro Deník napsal Martin Švehla tyto vzpomínky: „Bydleli jsme v Kubově Huti v takových malých chatičkách po čtyřech a odtud jsme vyjížděli na místa natáčení. Nejvíce se samozřejmě natáčelo v Lažišti, dva kilometry od Husince. Uvolnili tam pro nás místní kostelíček a hodně jsme se zdržovali naproti v hospodě," vypráví Martin Švehla.

Vzpomíná si na svéráznou paní hostinskou, ale jméno už si přesně nevybavuje. „Měli jsme ji všichni moc rádi, byla taková od rány, ale jinak moc hodná," řekl někdejší dětský herec.

Utkvěl mu místní rozhlas. Vždy ráno v něm zemědělci hlásili, co bude kdo ten den dělat. „Pamatuji si, že někdo vždycky musel jet pro hnůj do Čabošova. Jiní šli na pole, sváželi seno, ale já jsem vždycky čekal, na koho vyjde ten Čabošov," směje se Martin Švehla. V jeho paměti je dodnes výlet k sirnému jezeru, kde se dalo koupat jako v Mrtvém moři. „Sirná voda nádherně nadnášela, byl to pro nás úplný zázrak," vypráví.

Při natáčení hodně chodil 
v ministrantském úboru, což bylo pro něho zvláštní. Nebyl v té době věřící, ale přece jen ho ten úbor zavazoval. „Tak jsem se snažil chovat patřičně důstojně, každého jsem zdravil a moc neběhal," řekl Martin Švehla.

Záběr z filmu Králíci ve vysoké trávě. Martin s otcem jede na kole po náměstí v Prachaticích.On a další dětští herci pobývali na Šumavě od června 1961 a na měsíc jim štáb najal učitelku, která je doučovala. „Na konci školního roku jsme dostali vysvědčení. Ještě ho mám schované. Ta učitelka mi na vysvědčení nechtíc vylila nějaký opalovací olej, tak mi museli dát nové – mám tedy ze čtvrté třídy vysvědčení dvě. Bylo samozřejmě se samými jedničkami," usmívá se Martin Švehla.

Při povídání o filmu mu naskakují další scény: pionýrské šátkování ve škole s Vladimírem Hlavatým, mše svatá, vypouštění rakety na fotbalovém hřišti. „Fotbal jsme hráli i mimo natáčení. Byl tam mladý farář, který kopal s námi a s místními kluky. V jednom momentu na něj některý ten kluk zavolal v zápalu boje: Nahraj, vole! A ten farář udělal kličku, aby oběhl jiného kluka, a při té kličce řekl pro mě nesmrtelnou větu: Bude-li možnost, milý synu!"

Ďalší nechutný odpad. Zasa jedna hnusná politická komunistická propaganda; tentoraz dokonca zameraná na deti. Svine bolševické... To bolo ich, brať deťom všetky vyššie ideály a nahradiť ich tými "správnymi" – komunistickými.  Nikam inam ako do odpadu to nepatrí.