Pevnost

Hodně absurdní situace, která se děje v Podněstří, které je, co se týče svého statusu velmi ojedinělým úkazem. Část Moldávie, které je velice pestrá svým národnostním složením a je zde silný ruský vliv. Jakoby se tu čas zastavil někdy v 90. letech. Kdybych nevěděl, že tento dokument je z roku 2012, tak bych tipoval, že je starý klidně více než 20 let. Co se týče řemesla, tak tu nemáme žádný hlas, který by uváděl do situace a samotní filmaři jsou vyjma jedné scény hodně v pozadí a nechávají mluvit pouze místní aktéry. Asi by to šlo udělat atraktivněji a zároveň stravitelněji s nějakým rychlým intrem. (18.04.2018)

Obrazově působivý dokument ze země/nezemě zvané Podněsterská Moldavská republika. Trošku jsem sice postrádal nějaké zásadnější sdělení, které se autoři filmu snažili (?) přednést, nicméně chybějící body bohatě vynahradil již zmiňovaný vizuál a také to, že se „Pevnost“ (na rozdíl od příspěvků na stejné téma z dílny některých renomovaných zpravodajských institucí) vyvarovala laciné bulvarizace tématu, k níž existence tohoto renegátského pseudostátečku doslova svádí. (06.03.2015)

Pokud v České republice už nějaký ten rok vládne blbá nálada, tak si nedovedu představit, jak se asi lidé cítí v Podněstří. Přes dvacet let jim vládl autoritářský prezident Igor Smirnov, fixlování voleb je místním folklórem a dosud se nedokázali úplně vymanit z dědictví Sovětského svazu. To všechno ještě znásobené faktem, že Podněstří je sice nezávislý stát, ale dosud nebyl žádným dalším suverénním státem uznán. Obyvatelé Podněstří pokud chtějí vycestovat za hranice, tak potřebují nejlépe tři pasy - místní, moldavský a pak nejlépe ruský. Život v půlmilionové zemičce, která leží na východě Moldavie na hranicích s Ukrajinou, musí být pořádná deka. Filmový dokument Pevnost od Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské výpráví o této postsovětské republice, a to v momentě, kdy se konají prezidentské volby. Už od prvních záběrů, kdy společně s filmem přijíždíme vlakem ke hranicícm Moldávie a Podněsteří, je jasné, že vstupujeme do míst, ve kterých se zastavil čas a kterým vládne atmosféra šedi. Oba autoři přicházejí s poměrně fascinujícím stylem natáčení, kdy situace nechávají plynout ve velkých celcích a dlouhých záběrech. Divák tak získává pomyslnou moc nad promítaným materiálem, kdy je to on, kdo selektivně vybírá jednotlivé informace, a to podle svých vlastních preferencí. Stáváme se tak pány prostoru a času, přičemž samotný dokument narušuje naše zaběhnuté divácké návyky a automatismy. V tom, že film aktivizuje a nikoliv otupuje naše vnímání, je Pevnost fascinujícím způsobem uhrančivá. Záběry ve velkých celcích, které jsou komponovány s fotografickou pečlivostí a které nechávají prostor i pro místa, v nichž nic není a jsou pro obraz zcela zbytečná, podtrhují určitou vyprázdněnost, strnulost a bezčasí celého Podněsteří. Obrazová koncepce dokumentu nám tak neustále připomíná, jak v dokumentech často rezignujeme na vizuální a stylistickou stránku snímku a jak je samotný obraz esencí jakéhokoliv vyprávění. Na příkladu Podněstří, jež dosud nezískalo úplnou suverenitu a na jeho území se roztahuje ruská armáda, se otevírá podnětné téma celostátní identity. Místní bezčasí je tak umocněno neurčitou národností místních obyvatel, kdy ze třetiny jsou Rusové, ze třetiny Moldavané a ze třetiny Ukrajinci. Státní establishment se tak neustále snaží o vybudování národní identity, která by šla napříč celým etnickým spektrem. Vyprázdněná identita je v dokumentu podpořena i samotným snímáním protagonistů, kdy jim jen občas vidíme do tváře a často ve dlouhých záběrech sledujeme pouze jejich záda. Přes dvacet let zapomenutý stát, tak bojuje nejen o svoji svrchovanost, ale i vlastní identitu. Otázkou však zůstává, zda-li ji lze najít prostřednictvím zkorumpovaných politických elit, které si budují své mocenské pozice stůj, co stůj. V době, kdy i čeští politici a zejména prezidentští kandidáti začínají lovit v rybníku národní hrdosti a suverenity, může být dokument Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské nesmírně užitečný. (29.10.2012)

Po tomhle filmu už mi nepřipadá divné, co se dnes děje v Podněstří. Oni si tu Rusové trpělivě připravovali půdu celá desetiletí. Ostatně v tom mají praxi (viz Zakarpatská Ukrajina po 2. světové válce). Neuznaná část Moldavska by bez pomoci Ruska byla asi neuvěřitelně zbídačená. Ale jejich budoucnost pořád není v jejich rukou, stále záleží v první řadě na tom, zda o ně Rusko stojí, nebo jim tahle nárazníková zóna vyhovuje, tak jak je. Takže si místní klidně mohou hrát na to, že žijí v demokracii, na situaci to vůbec nic nemění. (16.06.2014)

Faktom je, že Moldavsko je najchudobnejšou krajinou Európy, Podnestersko si realizovalo jazykovú autonómiu so všetkými z nej vyplývajúcimi ekonomickými a politickými dôsledkami pod ochranným pláštikom Ruska. Obyvatelia sa nechcú spojiť s Moldavskom, Moldavsko sa nesnaží Podnestersko unifikovať so zvyškom štátu. Film na mňa pôsobil úplne typicky v duchu mimovládnej dokumentárnej agendy - pár záberov totality (vojenské parády, večný prezident), všadeprítomnej polície, dohľadu, výpovede disidentov a pár súhlas/ých viet bežných ľudí (jednoduchších, ľahšie manipulovateľných). Fajn, veď takto sa to dnes robí - prísť, nekomentovať, ponúknuť len výpovede tých, čo sa to týka a pár záberov z médií. Nechuť ísť pomerom hlbšie pod kožu, popísať bližšie i výhody režimu v područí mafiánskych obchodov (pretože mafiánsky systém riadenia je niekedy aj efektívny a ponúka bonusy), teda radšej vynechanie kladov, lebo by to nevyznelo tak jednoznačne, ale hlavne by to bolo príliš zložité. Radšej dlhé, nekomentované zábery. A názov evokujúci absolútne ohraničenie sa - vytvorenie bašty čohosi úplne netypického. Pričom, opakujem sa, ide len a len o dôsledné uplatnenie si kolektívneho menšinového práva (právo na jazyk). Čo je pomerne nezvyčajné, ale v regióne byzantínskeho strihu, založenom na nadstave polície, armády a všadeprítomnej byrokracie, snáď aj pochopiteľné. (17.03.2013)