Hranice práce (S05E04)

Zbytečná ilustrace k nejlepšímu reportážnímu cyklu letošního roku. Nečíst poctivě týden co týden historky z práce, kterou dělat nechcete, asi bych dokument zatratil úplně. Je to obrazové leporelo, které nedává nic navíc, protože Apolena Rychlíková za kamerou nevládne. Je to ledabylý sestřih, který nebere v potaz to, že Saša Uhlová je bohyně pera, ale její monotónní hlas vás od půlky stopáže zabíjí. A těch pár výseků z rodinného života to nespasí, protože neukazují nic (a jednou naopak zase až příliš). O lidech, kteří denně valchují prádlo, skládají maso, nebo třídí odpadky, se toho ve filmu, na rozdíl od psaných textů, dozvíme úplně minimum. A2larm je možná rejdiště zakuklených (a mnohdy i vylíhnutých) komsomolců, ale čtení Hrdinů kapitalistické práce zaháčkuje natolik poutavě, že ta neviditelná ruka trhu musí profackovat snad i rodinu Klausů. (14.12.2017)

Původní reportážní cyklus byl super, ale tohle není víc, než záběry z různých prací poslepované vstávající a kouřící Sašou Uhlovou ve spodním prádle. Nikdo nejde mluvit s řediteli těch podniků, nikdo nezkoumá proč a jak lidi do těch situací spadnou, a - to hlavně - vlastně nevidíte ani žádnou konkrétní sitauci z té práce. Já nevím, ale když už má Saša tu kameru v brýlích, chtěl bych vidět, jak jde říct šéfovi směny, že má podle zákona X paragraf Y právo na pauzu a občerstvení, a co teda bude. Chtěl bych vidět, jak ten šéf zareaguje, co se bude dít, jestli Sašu jen seřve, nebo vyhodí, nebo jí třeba tu pauzu dopřeje a omluví se, že je takový debil... ale nevidím nic, jen záběry na třídící linku, kde lidi posunují zboží tam a zpátky. (27.01.2019)

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy mě něco tak zasáhlo. Levičácké plátky ani weby nesleduji, takže jsem Sašu Uhlovu znala jen sporadicky, ale je jasné, že jde ukázkově ve stopách svých společensky akčních, odvážných a sociálně zaměřených rodičů. Úplně nejvíc si ale lze vážit zejména té stoprocentní autenticity a nasazení. Pravda, promenáda ve spoďárách a oholení hlavy mi přišlo poněkud (hodně) nadbytečné, ale jinak velké díky za to, že jsem do těch všech provozů mohla alespoň nahlédnout (obávám se, že osobně bych tam nepřežila asi ani den). Ano, přesně takhle se mají reportáže dělat (Egon Ervín Kisch by jistě zaplesal), takhle to má smysl. Ten dokument přinesl spoustu otázek a témat, které by politici (a odboráři především) měli zvednout ze země a řešit. A bylo tam i dost podnětů, které nepochybně patří i do agendy ombudsmanky, kterou je už roky právě Saši Uhlové matka - tedy chce se mi věřit, že je to v dobrých rukou. A pokud ani ona nedokáže vyvinout tlak, který by vedl ke zlepšení pracovních podmínek na místech, kde je to nejvíc alarmující, pak je ve státě dánském něco opravdu hodně shnilého. (10.03.2018)

Zvláštně (ne zrovna funkčně) sestříhané, spousta zbytečných záběrů z osobního, rodinného života, kdy jsem nijak nepocítíl, jak tento "průzkum" do života její rodiny zasáhl. Spíš měla pozornost být zaměřena na konkrétní hrdiny či zevrubnější statistiku nebo srovnání. Ale jinak je výpověď Saši ve velmi osobní rovině pohledu 'obohacující' a 'přínosná'. (15.12.2017)

Projektu Saši Uhlové si vážím a tím spíš mě mrzí, že musím vyjádřit zklamání nad tím, jak dokument dopadl. Nápad na sérii investigativních návštěv provozů firem, které stojí na práci nízko kvalifikovaného personálu, jsem považoval za potřebný a tnoucí do živého. Původní texty jsem četl s nadšením a reakce na ně umožňují definovat dělicí čáru politických názorů napříč společností lépe než cokoliv jiného. Bohužel snímek Apoleny Rychlíkové k nim prakticky nic nepřidává, naopak rozmělňuje. Technická úroveň záznamu skryté kamery je zoufalá a obsah dokumentu rozpačitý. Spíš než na rozebírání vlastních pocitů se měla Saša soustředit na příběhy těch, pro které prostředí, co Sašu tak traumatizovalo, je dlouhodobým údělem, nikoliv krátkodobou exkurzí. 50 % celkového dojmu z úcty k Saše a s oběma očima zamhouřenýma. (21.01.2020)