V běhu času

Skoro trojhodinová odyssea Wima Wendersa tentokrát u mňa zapôsobila dokonale. Príbeh priateľstva dvoch mužov, roadmovie so silným presahom, štúdia o slobode a osamelosti, kritika úpadku kinematografie v Nemecku 70-rokov (taký väčší sexualdirndlharašment), hľadanie tej správnej životnej cesty - to všetko je tento (pre mňa) vrcholný snímok Wima Wendersa ocenený v roku 1976 na festivale v Cannes. Zo zaujímavostí - film nemal pôvodne scenár (pred natáčaním existovalo akurát 5 stranové exposé) a nakrúcalo sa v priemere 20 hodín denne s tým, že scenár sa dopisoval v noci. Vznikol však silne sugestívny film s výborným soundtrackom, ktorý sa mi dokonale dostal pod kožu a donútil ma pouvažovať nad otázkami prístupu k životu a miesta (pocitu) slobody v ňom . (31.08.2005)

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. (04.03.2009)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)

Nádherný, uvolněný a pro mě dost možná nejlepší Wenders, kterého musíte nechat plynout skrze vás. Wendersovy obrazy a narativní náznaky vytvářejí u diváka podhoubí pro vlastní zpacovávání a domýšlení celého snímku. Krásný, černobílý a přes zdánlivě depresivní začátek i velmi pozitivní a lidský film se spoustou myšlenkových přesahů a jako vždy výtečnou hudbou, který vypráví o přátelství a hlavně času, který si každý nosíme v sobě sám. (21.03.2009)

Jak mam rad komorni dramata a neopakovatelnou atmosferu filmu z NSR..., divacky atraktivni zanr road movie... Tak me Wenders ani popate nepresvedcil. Verim, ze kdyby na rezijnim kresle sedel Kaurismaki, v hodnoceni bych atakoval patou hvezdicku. Neumim si predstavit, ze bych si tento film jeste nekdy pustil. I kdyz sve kouzlo a atmosferu to ma. (15.01.2023)