Příběh o princezně Kaguje

Za kulisami esteticky příjmemného zážitku, za radostí z odkazů na tradiční japonskou kulturu, jde o rozvláčné vyprávění, kterým se táhne toxické poselství, že osudu jednotlivec neunikne ani kdyby se přetrhl. Ale on se stejně nepřetrhne, protože ani tak nespoutané duši, jako je princezna Kaguje, nepřísluší bojovat za své štěstí a komunikovat své city, a už vůbec ne odmlouvat tatínkům. Když na to tak koukám, napadá mě, že velkou Mijazakiho silou bylo, že s citem dokázal z tradičních motivů (nejen) své kultury vytežit nadčasové, potlačit toxické a aktualizovat už nerelevantní. U Takahata mi to zde chybí. (12.03.2022)

Úžasně animovaný kus, věrný originálu (Taketori monogatari) jak většinou narativu, tak i poetikou. Takahata dokázal ze staré pohádky o Měsíčňance z bambusu vykřesat hřejivý zážitek, který možná není pro celou rodinu, ale alespoň je proložený zapamatovatelnými postavami, silnými obrazy a působivou smutnou atmosférou. Takřka každý záběr filmu by mohl bez ostudy viset v galerii. (20.06.2016)

Kresliarska animácia síce pekná, posolstvo taktiež, ale príbeh ako taký ma nijako obzvlášť nezaujal. Niekedy mám pocit, že japonské animáky sa ocitnú v užšej nominácii na prestížne ceny len ako pripomienka klasickej animácie bez veľkých počítačových efektov. Neviem prečo, ale z tohto príbehu o princeznej Kaguji ma bavila možno tak prvá polka, kde sa ju jej "rodičia" silou mocou snažili priviesť na cestu pravej princeznej (tá jej adaptácia mi miestami pripomínala Denník princeznej). No druhá polka, a najmä ten duchovný mytologický záver, tak to mi prišlo trochu absurdné. A že 82%? Za mňa určite nie... (16.04.2015)

Má to krásný šminky a fakt pěkně ta holka tančí, ale já bych asi i potřeboval, aby její charakter měl alespoň trochu něco nad rámec všech těch obvyklých klišé o rebelujícím, dospívajícím děvčeti v patriarchátu. To je tady totiž opravdu jediná její osobnostní vlastnost a pro to dneska už fakt nemusíte jezdit do ciziny. (17.06.2024)

Poetické zobrazenie osudu mesačného dievčaťa, ktoré spoznáva skutočné hodnoty vychádzajúce s dedinského života a prírody a potom klamstvá a pretvárku mestského života. Takahata kĺbi šintoizmus s tradičnými zvykmi a tradíciami Japonského národa. Pritom mu hrá krásna Hisaišiho hudba a atmosféra snímku fungujúca hlavne vďaka kresbám predostiera pomerne obyčajný príbeh okorenený o trošku nadprirodzena. Ghibli zase raz dokazuje svoj umnocit pri výbere tém a ich podávaniu k divákovi. Omnoho dospelejšie ako by sa mohlo vďaka rozprávkovej tématike javiť a omnoho citlivejšie než taká Mononoke, alebo Totoro. Pekná, zaujímavé aj s potrebnou katarziou. Jediné čo mi vadilo, bola nevyrovnanosť života na dedine a v meste. Ako keby sa Takahata snažil poukázať na skazenosť mesta viac, ako na krásu prírody a čaro detstva. Ako paralela k životu, ktorý nakoniec skončí je to takmer bezchybné, ako životný osud jedného dievčaťa pomerne tiež. Ale tá rozprávkovosť sa z toho ale bohužiaľ vytráca. Čo je na príbeh podobného kalibru veľká škoda. (15.04.2015)