Pozice dítěte

Film, který má své klady. Nabízí příběh vypravěný dokumentárním způsobem, nejsou tu krásné herečky ani opálení svalnatí muži, záběry nepůsobí dojem, že by byly promyšleně vystavěny. Ani příběh sám nevypadá jako trhák. Dialogy jsou až bolestně suché, jakoby bez emocí. V popředí stojí matka, která chce uchránit od vězení svého syna, i když není pochyb, že se do něj dostane po právu. A dělá to opravdu všemi prostředky bez ohledu na to, jaký vztah k ní má její syn. Zajímavým zvratem v ději je okamžik, kdy jde za rodiči zemřelého dítěte, zatímco její syn sedí v autě a netroufá si přijít na oči těm, kterým ublížil. Dochází k proměně. Zakončení příběhu je prosté, není tu místo pro potlesk, nejde o záverečnou tečkuý happy end v pravém slove smyslu. Příběh končí rovněž v dokumentárním stylu. To vnímám jako hlavní přínos filmu, režisér si troufnul nastínit příběh tímto způsobem aniž by divákům posouval jakýkoliv názor. A já mám ráda lidi, kteří si troufají. :o) (05.10.2016)

Kvalitně natočená pitva vztahu dominantní matky přehnaně fixované na svého jediného syna, která je ochotná udělat leccos, aby nemusel do vězení. Postava matky je skvěle zahraná - od chladného kalkulujícího jednání až po srdceryvnou zpověď v závěrečném dialogu s rodinou mrtvého dítěte, kde jeden záběr trvá snad i několik minut. Jen postava syna je až příliš v pozadí a nahrazuje ji v podstatě jeho přítelkyně. // KVIFF 48 (04.07.2013)

Tomuto výbornému sevřenému komornímu psychodramatu, která jde až na samou dřen, kraluje Luminita Gheorghiu. Její ztvárnění dominantní, manipulativní matky, jež je patologicky posedlá svým synem, jediným dítětem, je naprosto strhující a táhne celý film. Jen tomu chybí podrobnější prokreslení postavy syna. Nevíme moc, jaké jsou jeho pohnutky a jeho výkyvy, kdy jednou matku posílá doslova do prdele a pak zas plní její vůli, nepůsobí moc uvěřitelně. I přesto je však snímek velice silný, máchá diváka v emocionálním bahně a zůstane v hlavě dlouhou dobu po projekci. (03.07.2013)

,,KDYŽ UŽ JSTE SE DO TOHO VLOŽILI, TAK TO DOTÁHNĚTE DO KONCE.“ … ,, - NĚCO BYS MOHL UDĚLAT I TY. NE JENOM MY.…“ /// O tom, jak maminka s tatínkem tahali děťátko z průseru. To děťátko má – co já vím… přes čtyřicet a má je totálně v píči. A čím větší snahu ti dva vynakládaj, tím je jeho ochota spolupracovat menší a menší, až nakonec…. Takže sleduju myšlenkový pochody starý rašple, která má konexe a … to je asi tak všechno (prachy vole, ještě prachy má…). Neuvěřitelně toužím jí tak nějak z blízka (zoči voči) zařvat do ksichtu TY STARÁ BLBÁ PÍČO!, ale víte co - neudělám to. Je mi to totiž fuk. Teda dokuď mi nějakej takovejhle zmetek nesejme někoho bližního. Ale takhle přece naše společnost funguje. A film? Taková festivalová píčovina, která ví, co říká, ale styl vyprávění jde mimo můj koncertní sál (jako tvoje komentáře… hohohó, tak na to se podívám…). To takovej Major… ten si na nic nehrál, nemusím u něj přemejšlet, jestli zrovna tenhle záběr má bejt ten nezapomenutelnej, nebo jestli jsem neprosral monolog, kterej má vejít do dějin (kinematografie debile!). /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Protože sledovat důchodce je Velká nádhera. 2.) Vlastně ani nevím. 3.) Thx za titule ,,jives“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (15.02.2014)

Pozice dítěte, pozice syna, pozice dospělého, pozice oběti, pozice viníka, pozice rodiče, pozice úředníka, pozice matky – člověk je vždy v nějaké pozici v interakcích čili vzájemných kontaktech a působeních v lidské společnosti, často se přitom nachází v několika pozicích zároveň. Největší problém je tyto pozice ustát a vyvážit, sladit či správně vyloučit. Jak třeba uspokojivě vyřešit otázku, co je skutečným důvodem jednání a co je důležitější – bezpodmínečná mateřská péče a starostlivost nebo etika a morálka, citové prožitky nebo jejích umlčení, vlastní blaho nebo blaho jiných, trest nebo odpuštění? Zdánlivě jednoduchá teoretická odpověď se v realitě mění v obtížně rozplétaný gordický uzel. Proto se lidé často vyhýbají řešení složité situace nebo se uchylují k řešení toho, co je jim nejblíže. Skutečně je lepší v obtížné nebo kritické situaci dělat aspoň něco, než nedělat vůbec nic, protože za prvé činnost zaměstnává mozek a tlumí nebo překrývá ostrou bolest, strádání a hlavně strach, a za druhé má člověk pocit, že je aktivním činitelem, nikoliv pasivní věcí vláčenou a smýkanou vnějšími silami. Aktivní pozice je lepší než pozice pasivní. Činnost v konfliktní nebo stresové situaci, a to i ta bezvýsledná či nesprávná, je ve své podstatě typickým přeskokovým jednáním a slouží k uvolnění napětí. Dojde-li u člověka ke střetu dvou nebo několika přirozených potřeb či motivací, tyto se zablokují a spustí další typ chování. Člověk si pak může uvědomovat, že jedná neeticky nebo neracionálně, ale v první okamžik je pro něj nejdůležitější záchrana toho nejcennějšího – vlastní celistvosti, vlastních genů a vlastního světa. Etika, lítost, morálka, pokání – to vše přichází na řadu až po prvotním vyrovnání se s vnitřním otřesem či ohrožením. ___ Autem sražené a zemřelé dítě je typickým MacGuffinem tohoto filmu – veškerý děj se točí kolem něj a kvůli němu, ale samo dítě je neviditelné a jeho pozice je nakonec ta poslední a nejméně důležitá ze dvou důvodů – je chudé a je mrtvé. Chudý člověk má jen svoji hrdost a vztahy s jinými chudými. Může se sice postavit do pozice neúplatného trpícího, ale racionalita mu napovídá, že tím ani sobě, ani své komunitě neprospěje. Bohatý a vlivný má více šancí dostat se z vody suchý, ale bude ho to něco stát. To je mechanismus přerozdělení bohatství, které se však stejně dostává převážně zas k bohatým, vlivným, drzým a vychytralým, kdežto prostoduchým, čestným, principiálním chudým zbývají drobty. Existuje však jiný, etický a proto mnohem účinnější a spravedlivější mechanizmus vyrovnání křivd a bolesti – teprve upřímná a hluboce procítěná lítost, soustrast, omluva a pokání přináší obětem i viníkům tu pravou úlevu a očistu. Není-li pravá lítost, není pravé odpuštění. Peníze ho nenahradí, ale jen doplní. Nicméně jak ukazuje Trierův Dogville, lidský mozek absolutně vše zvažuje, porovnává a počítá a lidé v složitějších, obtížnějších, nebezpečnějších nebo nevýhodnějších situacích vyžadují větší oběti od těch, kdo potřebuje pomoc nebo odpuštění, pokud se nejedná o čisté altruisty, pro které prospěch jiných je důležitější než jejích vlastní a kterým právě šíření blaha kolem sebe přináší uspokojení. "Jakkoliv se člověk zdá být egoistický, v základě jeho nátury jsou evidentně určité zákony, které ho nutí zajímat se o osudy jiných lidí a počítat jejich štěstí za potřebné pro sebe, ačkoliv sám člověk z toho nemá nic kromě štěstí vidět toto štěstí" (Adam Smith, Teorie mravních citů, 1759). Altruismus navíc vede k navýšení reputace v sociu zcela v duchu potlače – starobylé indiánské slavnosti spojené s rozdáváním dárků, kdy se kladl důraz na upevnění společenství a současně na zvýšení prestiže, jež se u jižních kmenů v Severní Americe nezískávala bohatstvím, nýbrž štědrostí a velkorysostí. Podobný etický imperativ u dnešní mocenské elity je dnes zřejmě nepředstavitelný, což je asi rozumné ve světle lidské schopnosti vše přehnat a dovést ad absurdum (http://cs.wikipedia.org/wiki/Potla%C4%8D). Pro ostatních 80% lidí vyjímaje čisté altruisty a čisté dravce platí přírodní pravidlo a tudíž i strategie "půjčky za oplátku", čili "ty mně, já tobě", nebo anglicky "Tit for Tat", což by mohl být zobecněný název pro Hamleta, Pozici dítěte a jiné podobné situace a dramata. (17.09.2013)