Funny Games

O Michalovi Hanekem, ani o hororových subžánroch som nemal pred sledovaním Funny Games ani tušenia, čo mi umožnilo užiť si film na 100 %. Nemám rád násilie ako také a bytostne neznášam bezúčelné, "hravé" násilie, pretože sa k nemu pridružuje bezmocnosť obetí. Z toho hľadiska som bol nabudený dokonalo a vôbec ma nenudili kritizované dlhé statické zábery. Film mal neskutočnú atmosféru pripomínajúcu mi svojou predurčenou neodvratnosťou antické tragédie. Ocenil som aj implicitne podané násilie, ktoré u vnímavého diváka postačuje na vyvolanie dostatočne silnej odozvy. Myslím, že film rozdelil divákov podľa toho, s ktorou stranou sa podvedome stotožňovali. Tí na strane "hráčov" boli netrpezliví a pripomínali mi zvedavcov, ktorí čakajú či samovrah zo strechy skočí alebo nie a povzbudzujú ho výkrikmi: "Skoč!" obávajúc sa, že v opačnom prípade zmeškajú rande. Tí na strane obetí zasa do poslednej chvíle dúfajú, že sa stane nejaký zázrak a sú na infarkt vidiac, ako jeden pokus za druhým zlyháva. Mám však aj permanentnú obavu, že takéto filmy môžu poslúžiť málo vynaliezavým ako inšpirácia. Určite tento film nedostanem tak rýchlo z hlavy a možno ešte niečo pridám, i keď Artran už všetko podstatné napísal. O dva dni som si film pustil znova. Šok sa už nekonal, všimol som si viac detailov a pridal hviezdičku. (28.08.2010)

Říká se: "Kdo si hraje, nezlobí.", ale docela pochybuji o tom že v případě tohoto filmu se s tím dá souhlasit. Protože tady se hrají hry veselé a děsivé a trošku depresivní a občas u nich i někdo umře. A někdo jiný se zase náramně baví.... tedy baví se jen dva uhlazení mladíci v rukavičkách, kteří si s chutí hrají hru na psychický teror nejen se svými oběťmi, ale i s divákem a s filmem jako s médiem samotným. Nebýt jedné převelice nudné části by film mohl být velice děsivým a intenzivním zážitkem, ale takto je jen inteligentnější, zajímavější, temnou a psychotickou alternativou k nudně masakrózním Saw, Hostelům a podobným "pseudohororům" ve kterých jde jen o to kolik lze z člověka vymačkat tělních tekutin. Takže: Pane, pojďte si hrát! (15.09.2007)

Asi jsem udělal chybu, když jsem si o filmu předem přečetl několik komentářů, protože nejspíš právě kvůli tomu mě už potom moc nebavil. V sedmadevadesátém možná šokující a originální a převratné, aspoň v Rakousku určitě, dneska už ovšem pro zhýčkaného a nasyceného diváka trochu nuda. Nereálnou zápletku a pitomé chování postav asi nemá smysl scénáři vyčítat, protože "tyhle" filmy jsou takové schválně, navíc tu jde myslím hlavně o vyjádření (a vyvolání) určitých emocí a nastolení určitých otázek, nežli o příběh. Ale jaké emoce ve vás může vyvolat film, jehož aktéři několikrát mrknou do kamery a mluví s obecenstvem jako na divadle? A jehož děj se dá ovládat dálkovým ovladačem? Tahle pseudoartová forma mi vůbec nesedla. Než takovouhle nezáživnou modernu, to si radši příště pustím nějakou oldchoolovou béčkovou vyvražďovačku motorovkou nebo mačetou. (23.01.2016)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

No tak tohle byla solidní úchylárna. Bizardní humor, jeden hororový moment, dva ulízaní skopčáčci, pár minut totální nudy, ale jinak skvělá podívaná. Výborný scénář a ta němčina, ta prostě tomuhle filmu sedla jak prdel na hrnec. No co víc k tomu povědět, než že tohle nemá obdoby a díky své originalitě si to vyslouží ode mě 4 hvězdičky. Každopádně mezi horory tohle počítat nebudu, protože u Hanekeho filmu se člověk spíš baví než bojí. :-D 75% (22.06.2010)