Smolný den pro Skopce

Po další projekci tohoto filmu (a také dlouhé řady dalších giall) musím hodnocení zvýšit na 4*, zpracováním se nakonec přeci jen nejedná o tuctové giallo... Stále platí, že vizuální stránka filmu je daleko zajímavější než zápletka a společně s hudbou Ennia Morriconeho působí některé scény na smysly velmi příjemně a vpravdě umělecky. Od režiséra Luigi Bazzoniho rozhodně doporučuji jeho starší film La donna del lago, to je opravdová atmosférická lahůdka. (28.05.2009)

Docela obstojné a dobře vyrobené giallo, které fanouška žánru určitě zaujme svou nádhernou vizuální stránkou, perfektním osvětlením (úžasné využití světla a stínů), s tím se pojí tedy i luxusní kamera (Vittorio Storaro; "Konformista" nebo "Apokalypsa"), dále mě zaujali hezké pozdní '60 italské interiéry a jednotlivé dekorace (prostorné prosklené milionářské byty, velká schodiště atp). Scénář není nijak vyjímečný, obsahuje prvky vydírání, cizoložství a nějakých těch soukromých sexuálních přehlídek (pro žánr spíše tedy typický), vraždy nejsou násilné, natož pak krvavé, ani jich tu moc není (celkem snad 4?), herečky ale jako obvykle velmi sexy, zaujala mě především přítelkyně Franca Nera, Pamela Tiffin (tohle nebyla žádná naivní role, které ona hrála v '60 letech), místy dobrá atmosféra, děsivé sekvence a napětí, hudba od mistra skvěle vyvážená a působivá, Franco Nero ve své roli alkoholického novináře, jednající a konající na vlastní pěst, jako obvykle velký. Z jednotlivých scén se mi líbili; Ta v parku s Guidem Albertim, v podzemním parkovišti, a ta na samém konci s malým chlapcem a zabijákem v prázdném domě. Samotný konec byl pro mne ale tak trochu zklamáním, jakoby všecky nápady během filmu byly náhle vyčerpány. Suma-sumárum; Vizuální lahůdka, pastva pro oči, skvělá kamera to jsou patrně hlavní známky tohoto filmu, o žádný příkladný vzorek v žánru ale i tak nejde, fanoušci gialla ale určitě ocení nějaké ty trvalé hodnoty, které se filmu upřít nedají. Bazzoniho černobílá velmi atmosferická prvotina zůstává zatím nepřekonaná, těším se už teď na jeho třetí a poslední film v rámci žánru "Le, Orme". (20.12.2010)

Slušné giallo s pomalejším rozjezdem. Napětí vrcholí v poslední čtvrtině. Vraždy nejsou příliš krvavé, i když prostor dostávají chladné zbraně. Nera mám rád, ale konec mi přišel zbytečně natahovaný na efekt. Přeci jen jsem ho měl vždy za superhrdinu a na můj vkus se s vrahem příliš matlal. Stejně jsou Italové ujetí - vášeň - chlast - nenávist - chlast - láska - chlast... Standardní Morriconeho hudba nijak zvlášť nevybočuje ze skladatelova průměru, snímek není ani vizuálně příliš vytříbený. Od půlky ale film dobře šlape a rychle uteče. Ten hloupatý hošík, co sice uměl správně zamknout celý barák, leč byl příliš pomalý, rozkošně ječel... Za poskytnutí děkuji PetruPanovi. (31.12.2016)

Ten, který není skoupý na charisma. Pouští se, "přes kopce," zlomit soumrak, který losuje. Z měsíčního prstence zvěrokruhu. Pochroumané. Protne uhelným závojem. I když sám, sem tam, koupí rány, skopí kupící se máry. Soptící tep kopaček, christieovský výkop sešlostí smutečního věnce. Neklopýtne u poslední sankce. (06.11.2023)

„Je cosi hluboce božského v možnosti v okamžiku proměnit trpící bytost v navěky bezduchou hmotu..“ Morriconeho minimalismus s tóny psychedelie je tu jen doplňkem atraktivní formy značky Storaro. Rybí oka, voyeurismus, hra se světlem a stíny, barevná šeď brutalismu a snad v každém záběru odraz ať už v okenních tabulích, sklech brýlí, lesklých površích či azzurro duhovkách investigativce Franca Nera. Odstín jeho kruhů pod očima naznačuje, jak moc je zrovna ponořen do vyšetřování a omotáván policejní smyčkou a přitom to řešení měl celou dobu před sebou v pseudovědné rubrice plátku, pro který píše. A tímhle se dostáváme k obsahu, který ani náznakem nepřekročil žánrový stín.. (08.11.2023)