Flákač

Svet Slackera a jeho flákačských existencií nás naoko presviedča o svojej komplexnosti, presahujúcej okraje záberov, doliehajúcej spoza ne cez zvuky, ruchy a fragmenty rozhovorov, nahovárajúce že sledujeme len útržky nezrovnateľne väčšej a bohatšej reality, blížiacej sa tej našej. Svojou častou bizarnosťou, neprirodzenou komplikovanosťou, sebareflexivitou a porušovaním pravidiel štylistiky všedných amerických nezávislých filmov a predovšetkým absolútnou negáciou klasickej naratívnej výstavby, plnej odkazov prevažne historického charakteru, ale naopak sprítomňuje autora v diele (čo doslovne činí v úvodnej sekvencii, kde vystupuje samotný Linklater a divákovi v dlhom monológu podá niekoľko vodítok k interpretovaniu toho, čo v nasledujúcich minútach uvidí) - podobne ako to robí Blowup Michelangela Antonioniho, ktorý v jednom z dialógov cituje. Ambiciózny postmodernistický film o ničom a o všetkom (pozn.: prevažne o Amerike) zároveň, ktorý si zaslúži plnú pozornosť každého cinefila a je ideálnym materiálom pre rozsiahle analyticko-interpretačné štúdie. 90% (21.12.2015)

Starý a velmi nezávislý film Richarda Linklatera z roku 1991, který nemá děj a jen sledujeme různé lůzry z texaského Austinu, jak se baví o konspiračních teoriích, Madonnině vaginálním výtěru,.... a všechno další už jsem zapomněl, takže to musely být opravdu píčoviny. Poznámka: už jsem si úplně odvykl koukat v kině na analogový film s hrubým zrnem a nečistotami, což v kombinaci s nekvalitní lacinou kamerou, obrovským plátnem Velkého sálu a čtvrtou řadou, kde jsem seděl, vytvořilo neuvěřitelně hnusný a vyblitý obraz, což se k tomuto filmu skvěle hodilo. (16.08.2018)

Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80% (20.06.2018)

Jeden deň. Pár desiatok ľudí, pár desiatok rozhovorov a krátka prechádzka v zhulenom, políciu neznášajúcom, priateľskom, uvoľnenom období 80 rokov. Vizuálne podobné Korineho Gummu, náladovo úplne opačné, náladu zlepšujúce, potľapkanie po pleci. Malé, trošku bezvýznamné ale nadmieru sympatické dielko z časov, keď nebol svet tak strašne uponáhlaný. "Do you want to buy Madonna´s pap smear?!" Linklaterove konverzačky mi skrátka chutia, 3 a pol hviezdy :) (04.11.2013)

Druhý celovečerný film Richarda Linklatera – a prvý, ktorému sa dostalo výraznejšej distribúcie po obskúrnejšom a omnoho viac na skutočných cinefilov zameranom opuse It's Impossible to Learn to Plow by Reading Books, natočenom na formát Super 8 mm – je príjemne odlišný a nesmierne zábavný. Sprevádza nás počas dvadsiatich štyroch hodín výstrednou okrajovou kultúrou texaského Austinu, ktorý sa od tej doby stal Linklaterovým hlavným sídlom behom celej jeho mnohotvárnej kariéry. Na rozdiel od všetkých jeho nasledujúcich filmov Slacker v sebe nemá ani náznak nejakej súvislej zápletky okrem jej najdoslovnejšej podoby, s ktorou sa chronologicky pohybujeme geografickým územím mesta v priebehu jedného austinského dňa. Snímka je ale preplnená pitoresknými postavičkami a nádhernou mluvou (ktorá často pôsobí improvizovane, aj keď Linklater mal napísaný podrobný scenár, očividne s prispením niektorých účastníkov, podobne ako tomu bolo v jeho animovanej snímke Waking Life z roku 2001). Štruktúra úzko na seba nadväzujúcich dialógov pripomína extrémne neformálnu variáciu na Le fantôme de la liberté (1974) Luisa Buñuela alebo Playtime (1967) Jacquesa Tatiho. V oboch filmoch sú rozličné udalosti zlepené k sebe jednoducho na základe tesnej blízkosti v čase a priestore. Spojenie istej formálnej logiky a nelogického nutkania k zdĺhavým svojvoľným fantáziám a odbočkám predstavuje impulz, ktorý Linklater využíva v mnohých svojich nasledujúcich filmoch, pravdepodobne sa mu ale už nikdy nepodarí túto kombináciu zobraziť tak presvedčivo ako v Slackerovi. ___ „Každá myšlienka, ktorá vás napadne, sa odlomí a začne žiť vlastným životom,“ poznamenáva sám Linklater k vodičovi taxíka s nehybnou tvárou v úvodnej (a svojím spôsobom najvtipnejšej) sekvencii, ktorá deklamovaním bizarnej filozofie zo zadného sedadla automobilu opäť nadbieha snímke Waking Life. A zvyšok filmu túto poznámku kvetnato ilustruje najrozmanitejšími konšpiračnými a atentátnickými teoretikmi, obdivovateľmi sériových vrahov, hudobníkmi, sektármi, vysokoškolákmi, dogmatikmi, drobnými zlodejmi, ľudmi z ulice a povaľačmi (celkom asi deväťdesiat ľudí). Aj keď film nikam nesmeruje v zmysle rozprávaného príbehu a končí viac-menej alibistickým záverom, veľmi pôsobivé scény vzbudzujú často úchvatný pocit prežívajúcich pozostatkov kultúry šesťdesiatych rokov a skvelo stvárnené predstavy zvláštneho, výnimočného spoločenstva. 80% (03.07.2014)