Dva dny, jedna noc

Problém je už v námětu, stojící na tom, že docent Zlo v čele ble ble firmy si během drbání perské kočky s náhrdelníkem usmyslel, že principielně zkurví svým zaměstnancům víkendový lenošení tím, že jim na pondělí zadá domácí úkol z etiky a morálky. Buď kopnout do prdele nesvéprávnou Marion Cottilard, jejíž psychiatr dle mě není zrovna člověk na svém místě nebo si ponechají nemalý roční platový bonus. To by mohlo přidat trochu koule do dalšího team buildingu minimálně. Tohle východisko není apriori špatné, ale neodpovídá tomu rakovinově serioznímu zpracování (btw až na poslední dva body Dogma jak vyšitá) bez špetky nadhledu, který jednou provždy dokazuje, že věrné zpracování deprese není filmově atraktivní disciplínou, ať už se tam Corillard třeba umlátí před tou kamerou. Není to podvratné, není to nijak novátorské, ani náhodou zábavné a v tom, co se snaží přednést to není tím pádem životaschopné. Oceňuju rezignaci na formální estetiku, kdy zapařenost nekvalitního letního víkendu umocňuje jednotlivé scény odehrávající se na odporných satelitních předměstích, benzínkách, sídlácích a novostavbách, nicméně od toho mám Ulricha Seidla. (25.03.2015)

Zřejmě nejvýrazněji strukturovaný snímek Dardennů, který je v podstatě sociálním thrillerem par excellence: hrdinka má jasně daný a definovaný úkol (přesvědčit 9 pracovníků, aby se vzdali prémií a tím zachovali její pracovní místo), časový limit a protivníka (mistra Jean-Marca, který údajně ovlivňuje kolegy po telefonu). Dardennovská dynamika přesunů povýšená na komplexní žánrový motor, který film žene k naprosto geniálnímu double twistu v závěru. Budu se opakovat, ale proč ne. Nikdo dnes netočí filmy tak, aby v jednoduchosti dokázaly tak dokonale reflektovat složitost současného světa, morální, osobní i ekonomickou. Nikdo neumí postavit situace tak, aby v nich byl divák hozen do naprosté nejistoty, vystaven intenzivnímu emocionálnímu teroru bez jediné známky manipulace. V žánru sociálního dramatu jsou filmaři, kteří se dardennovskému verismu blíží, ale originál je nedostižný. Neokázalý pomník lidské houževnatosti, důstojnosti, Marion Cotillard a naléhavé svědectví o stavu současné společnosti. Film-život. Bez jediné známky patosu. Krom toho, který to vyvolává v podobně nejapných snahách nějak o popis. (09.10.2014)

Hořký, silný a důležitý film. Na snímek jsem se dlouho těšil a čekání stálo za to! V popředí filmu stojí dilema. To musí řešit hlavní hrdinka a všichni/všechny, které obchází. Ale tvůrci samozřejmě nepřímo oslovují i diváky; co byste dělali v kůži Sandry a hlavně jejích kolegů/kolegyň vy? Zajímavá, ale dost nepříjemná otázka, viďte? Navíc, nemůžete jednoznačně odsoudit ty s negativním stanoviskem, protože moc dobře vidíte, co pro ně ten bonus znamená, a ostřejší reakce možná nejsou omluvitelné, ovšem pochopitelné min. z části ano. Velmi se mi líbil způsob, jakým tvůrci film vystavěli. Od počátečního telefonátu k přímé a čím dál víc nepříjemnější konfrontaci. Stejně tak rozmanitý vzorek kolegů, z nichž má každý svoje preference a „jiný žaludek“, z toho pak vyplývající i různé způsoby odmítání nebo naopak přijetí. V napětí diváka udržuje neustálé střídání pocitů naděje a bezmoci, které prožívá spolu se Sandrou. Do toho všeho ten její zdravotní stav…a pokud jsem při našich prvních filmových setkáních Marion Cotillard nijak zvlášť neregistroval, postupně mě svým herectvím přesvědčuje o svých kvalitách čím dál víc, tady mě uhranula hlavně svojí přirozeností. Ta ostatně platí pro celý film. Jistě, snímek lze snadno odmávnout s tím, že je to čistá utopie, jak z hlediska „realistického“ (fakt by tolik lidí přesvědčila?), tak „morálního“ (cožpak je etické chtít po ostatních něco takového jako Sandra?), ale tenhle film nabízí téma, které se v dnešní době může dotýkat naprosto každého a úvahu nad touto problematikou zpracovává výborně. Mně osobně nesedla jen a pouze přehnaná reakce trenéra juniorů (protože i ten samotný konec s telefonátem totiž dává po téhle absolvované „očistě“ svůj vlastní smysl, jakkoliv to na první pohled nevypadá). Dávám plný počet, vřele doporučuju a zároveň si dávám za úkol se více seznámit s tvorbou bratrů režisérů. (09.07.2015)

Tohle se do mě dostalo z neskutečnou silou. Drtivá většina lidí má svou existenci založenou na přijmu ze zaměstnání, já samozřejmě nejsem vyjímkou a proto jsem neměl žádný problém vžít se do situace hlavní hrdinky, ale i těch lidí u kterých zvonila a pak už to šlo se mnou jak po másle, protože ty dva dny a jedno noc jsem s Marion prožil opravdu hodně intenzivně. Měl jsem to ulehčený nejen díky skvěle zpracovanému scénaři, ale i oscarovýmu výkonu Marion, ta holka je prostě nadpozemská bohyně. (09.10.2014)