Mouchette
Muška
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerObsahy(1)
Robert Bresson se v jednom z nejdojemnějších portrétů lidského zoufalství, jaký byl kdy na filmovém plátně zachycen, vypořádává s mnoha emocemi. Co vlastně dělám na tomhle světě, ptá se křehká dívka, Muška, němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí, jaké jsou, i drzý vzdor, který se nikomu nepodaří „ochočit“. Ani poznání zlé a zahanbující pravdy světa dospělých nedovedly rozbořit úkryt čtrnáctileté hrdinky - dětství, v němž je tolik samoty. Nenašla cestu k dětem svého věku, k učitelce, ani k násilnickému otci - a k nemocné matce teprve až na její smrtelné posteli. Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku. Že ji nebude mít ani její smrt. Ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce… (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (57)
Jeden z mých nejoblíbenějších filmů - ne, že by se řadil k těm, které považuju za uplně nejlepší (ale do top20 by se určitě vlezl), ale mám k němu jakýsi zvláštní citový vztah. Mimo nádherného příběhu a skvěle obsazené hlavní role má opravdu překrásnou kameru Ghislaina Cloqueta. Kulminují v něm režijní schopnosti Roberta Bressona - výrazová a střihová čistota, funkční použití detailů a precizního ozvučení, pomalu budovaná tíživá a přitom znovu čímsi transcendentní atmosféra - prvky, které diváka vtáhnou do děje jako u jen mála jiných filmů. Každá další věc, která se Mušce stane, každý její pocit pak v divákovi rezonuje, jakoby to sám zrovna prožíval. Opravdu bych vám přál, aby na vás film působil jako na mě - je to nádhera - jeden z nejemocionálnějších filmů. Stačí jen trochu empatie... ()
Bressonův vstup do naprostého nihilismu, kde i záblesky porozumění a lásky mají jen přechodný ráz a vedou k ještě větší deziluzi. Přesto je zážitek sledovat všemi odstrkovanou dívku, která již neumí reagovat jinak než mlčením a občasným hrubým výpadem a jež se na malou chvíli změní při podivné noci, alespoň do chvíle, kdy ji muž, v němž hledala naději, bez skrupulí znásilní a tím definitivně uhasí poslední plamen v dívčině nitru. Ztracený smysl bytí je pak poměrně smysluplně doveden k závěrečné sebevraždě, jež nebyla snad nikdy pojata tak poklidně, odevzdaně a přitom tak trýznivě. Film opět jak je pro Bressona typické divákovi situaci neulehčuje, opět se pracuje s elipsami, nedořečeností a nevyřčeností, zobrazovány jsou spíše všední scény (např. na Bressona velmi dlouhá sekvence s pouťovými autíčky), postavám skutečně nejde proniknout pod kůži a neustále překvapují. Přesto však film není tak nekompromisní jako Baltazar a nedosahuje takového emotivního dopadu, možná i kvůli celkové jednostrannosti, jež není ničím vyvažována. ()
Při uvedení v televizi byla Muška charakterizována jako pochmurná metafora o společnosti, ze které zmizel Bůh. Zběžný, ale i hlubší pohled na dnešní svět nám potvrzuje, že země, ze kterých zmizel Bůh, vítězí nejen v životní úrovni, ale i v indexu štěstí a spokojenosti nad těmi, kde je Bůh nakvartýrovaný, kam se podíváš. Ty státy, kam se Bůh po éře sekularizace opět vrací, signalizují zhoršování životních podmínek a bezpečnostní situace. Tak jako Deník venkovského faráře je i Muška snímkem o sociální izolaci hlavního hrdiny a jeho pocitu osamění a nepochopení. Obě dosavadní setkání s tvorbou Roberta Bressona mě dovedla ke zjištění, že vychází z tak rozdílných ideových pozic, že bychom se patrně obtížně shodli i na počasí. Mám potíž i se strohou formou jeho děl - dramatické napětí je mu cizí, záměrně se vyhýbá emocím a filmovým efektům. Nemůžu mu ale upřít mimořádný cit pro filmový obraz. Je jedním z režisérů, kteří dokáží promlouvat obrazem, dialogy hrají jen okrajovou roli. Už pro tu výtečnou kameru si Bresson bez námahy tři hvězdičky obhájil. Celkový dojem: 65 %. ()
Živý králík. Mrtvý králík. Tak prosté jsou filmy Roberta Bressona. A přesto komplikované jako život a záhadné jako smrt. V Mušce své téma jedince, který nezapadá do systému, rozvinul směrem k většímu naturalismu (pokud se nemýlím, poprvé ukazuje krev). Titulní dívka se nedovede bránit. Proto utíká. Utíká z nefunkční společnosti, utíká před tlakem institucí (rodina, škola), jež pro její živelnost nenacházejí pochopení, aby poprvé a naposledy za celý film našla společnou řeč s mužem žijícím na okraji. Dlouhá noční konverzace ji změní. Změní její chápání sebe samé, což ironicky vede k ještě tvrdší společenské ostrakizaci. Nyní již bez možnosti návratu. Podstatné film nesděluje slovy, ale detaily, které je obklopují. Vzteklé dupnutí do bláta jako projev marného vzdoru. Bezmocné akceptování fyzického napadení, jež se tím mění v poněkud zoufalé objetí a jediný náznak možnosti navázat kontakt s jinou lidskou bytostí. Vzácný záběr, kdy na Mušku poprvé není shlíženo, nýbrž kdy ona na důkaz nabyté sebedůvěry shlíží… Dívčin osud je krutý, avšak Bresson na něj i při zachování svého asketického přístupu dokáže pohlížet s empatií. Bez vnucování. Jen tak. Jak běží život, jak přichází smrt. 80% Zajímavé komentáře: honajz, vypravěč ()
Působivě natočený černobílý film o venkovské dívce Mušce, která je osamělá v nepřátelském prostředí, bez pochopení, bez přátel, bez lásky. Hon a střelba na štvaného zajíce v závěru filmu má zřejmě symbolizovat úděl Mušky. Rozhodně nejsem tímto filmem nadšen (na rozdíl např. od Bressonova Deníku venkovského faráře), považuji jej za jednostranně depresivní a beznadějný, i když formálně precizní. Toto je příběh bez Boha, alespoň tak to na mne působilo. ()
Reklama