Čtyři noci jednoho snílka

Bresonova režie s odstupem a bez osobního zájmu opět v nádherných minimalistických záběrech prezentuje toporné neherce. Možná to má vyvolat zmatenost a neschopnost žít normální život - tohle má to Bressonovo rozhodnutí symbolizovat? Že se režisér tak precizní rozhodl pracovat prakticky bez výjimky na všech svých filmech s neherci (a vždy je to na nich velmi vidět), přece nemůže být samo sebou. Ve Čtyřech nocích už jsou ale režisérovy zvyklosti dost vyčpělé. Kdybych od něj nic jiného neviděl, asi bych v tom našel větší zalíbení, ale takhle jde jen o vystřílenou munici. (18.04.2013)

Idealizmus a vysnené méty možno nie sú len vždy a za každých okolností falošnou maskou, silou slabých. Bresson ukazuje aj iný prístup: každá vysnená méta je možná a dosiahnuteľná, no pri vedomí, že nie je večná a má svoj presne ohraničený (zväčša neodhadnuteľný) začiatok aj koniec. Takto môžu byť aj najväčší rojkovia v skutočnosti triezvi realisti, uvedomujúci si dočasnosť všetkých tvorivých či vzťahových úspechov. Žiadni bolestínski ublíženci, rochniaci sa v svojej sebaľútosti, ale milovníci života, vychutnávajúci si dočasné chvíle maximálneho šťastia (zamilovanosti do čohokoľvek, kohokoľvek vysneného). Možno ide len nepatrné odlesky a náznaky, ktoré však dokážu sami osebe poskytnúť chvíle osobnej spokojnosti, no ako je známe, stav trvalého šťastia neexistuje - teda s výnimkou permanentnej drogovej excitácie alebo istých druhoch psychotických stavov. Realistickí rojkovia, okoliu sa často javiaci len ako pojašení neužitoční blúznivci, čo nevedia čo chcú, sa zároveň dokážu tešiť. Zo splnenia vysneného. Hoci len na prchavý okamih. Ukazuje sa tiež to, že oveľa viac trpia dogmatici, rigidne trvajúci na jedinom možnom výklade života, vzťahu, umenia. Zväčša strácajú humor (ak vôbec nejaký majú) a metajú jedovato-ironickými bleskami vôkol seba. Aby nakazili smútkom, hnevom či bolestínstvom aspoň okolie, keď už oni sami sa cítia nepohodlne, zle a z postojov ostatných je im permanentne na tyčku. (25.11.2014)

Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko... (01.09.2015)

Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. (21.04.2022)

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... (20.04.2009)