Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

básnik, egocentrik, šialenec, spisovateľ, strom vo víchrici, austrálčan, divoch, bard, úchylný génius a šofér - novodobý romantik, edgar allan poe 21. storočia... najlepšia scéna je, ako so svojimi synmi žerie pizzu pred telkou - je tak šylizovaná no pritom autentická, tak úchylná a morbídna a pritom rodinná a príjemná, tak čudná, minimalistická, no pritom šialene plná... dokument to nie je zlý, hlavne je plný skvelej hudby, niekoľkých pekných myšlienok a jedného povznášajúco inšpiratívneho odkazu a brightonského neba; (28.12.2014)

Zrovna teď je v Brightonu jasno, 12 stupňů Celsia (na Veselíčku je polojasno, teplota o něco vyšší). V popředí brightonského skyline se Nick Cave prezentuje (a je prezentován) jako usedlý, přemýšlivý a tvořivý, intelektuál. Nic bych nedal za to, že takový byl vždycky, i ve svých divokých letech. To, že našel svoje místo (je o něm často řeč: místo jako lokalita na zemi i místo jako situace v mysli). Jeho bílou i černou můrou je neustálá přeměna - přeměna sama v sebe, vysílání a přijímání signálů, komunikace s věcmi, lidmi (živými, mrtvými i vymyšlenými), přizraky a monstry. Pozn. 1: Z jeho koncertu v Praze si toho moc nepamatuji, ale jeho koncert s (doktorkou) Ninou Simone mi nejspíš zůstane v paměti jen jeho prostřednictvím. Pozn. 2: Ze 7 představených písniček (ve studiu, na koncertu) jsem si znovu (v plné verzi) pustil "Jubilee Street" - a zjistil, že "I got a foetus on the leash" je jen básnickou inspirací. Pozn. 3: Nakonec mám radost z toho, že se z Nicka stalo to, co z něj stalo, a že ne to, co se v bluesové hantýrce nazývá "go down slow". (22.06.2018)

I don't know how it is for other people, but I think on some level we all want to be somebody else and we all look for that transformative thing that can happen in our lives and I think most people find it in some way or another and that's a place that they can forget who they are and become somebody else. (16.11.2014)

Nick se probouzí do dne s číslem 20 000, kdy přestal být lidskou bytostí. Už dlouho jsem neviděla dokument, který by tak uspokojivě, jak svým obsahem, tak svou formou, představoval jedinečnost známé osobnosti. Nick Cave se zpovídá stejným způsobem, jakým vytváří vlastní hudbu, která ztělesňuje neodmyslitelnou část filmu. Doplňuje myšlenky existenciální a vzpomínky, utvářející specifický svět, čímž se odlišuje od dokumentů mluvících pouhými fakty, zapomínajíc na myšlenky. Když chcete někoho doopravdy poznat, zajímají vás v první řadě fakta? Samozřejmě se pracuje s na první pohled znatelnou stylizací scén, jako by směřoval k filmu hranému, opět to ale vystihuje charakter Cavea jakožto tvůrce. "I made something good, something bad... so, what's the deal?" (11.07.2014)

Tento dokument o výjimečné osobnosti světové hudby zcela ignoruje to, jak se podobný žánr obvykle dělává. Díkybohu. Neuvidíte žádné mluvící hlavy, žádné komentáře ve stylu ,,Nick Cave se narodil tehdy a tehdy tam a tam". Zcela v souladu se záhadnou a komplikovanou titulní osobností filmaři nedávají jasné informace, ale spíš rozehrávají fascinující, stylově vybroušenou, mysteriózní hru s divákem. Postupují spíš metodou volných asociací; o čem Cave zrovna v tomto svém životním období přemýšlel, to tu je. Ostatní ne. Nechce ho to popsat v úplnosti, protože je jasné, že by se to stejně nepovedlo (o tom vypovídá už název - 20 000 dní na Zemi je mnohem lepší a přesnější titul, než třeba Nick Cave: 55 let). Často není jasné, co je realita, co fikce, co je skutečný Cave, co postava hraná pro diváky, co jsou autentické myšlenky, co napsaný scénář. Například Cave jede v noci v autě a přemítá o svém vztahu s Kylie Minogue. Povídá si sám pro sebe, analyzuje, když náhle se ve střihu Kylie objeví na sedačce za ním a k rozebírání se připojí. Skutečně si ti dva něco vyříkávají nebo to je jen habaďůra a vše je napsané ve scénáři? A není to jedno, když je tak zajímavé to sledovat? Upřímně řečeno - jsem schopný uznat i negativní názory. Celé to může působit kýčovitě, onanisticky artově... Scén, kdy se Cave prochází po prázdné pláží, říká moudra o světě a do toho hraje jeho tklivá hudba, je tu pravda dost... A budou zřejmě tací, kteří to odsoudí. Ale já jsem byl od začátku ochoten na tuto podivnou hru přistoupit. Snad i proto mě to velmi zasáhlo a tento film považuji za jeden z nejlepších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl. (08.08.2014)