Kes

Obligátní pochvala na úvod: Kes (1969), jeden z deseti nejlepších britských filmů dvacátého století (zcela právem!) dle Britského filmového institutu a zde na čsfd k prosinci 2022 nejlépe hodnocený film nestora britského sociálního filmu Kena Loache, cením mimo jiné pro suverénní herecký výkon Davida Bradleyho v roli dospívajícího Billyho (blížence a soujmenovce dalšího velkého malého Billyho britského filmu – Billyho Elliota). Není to vůbec samozřejmost, že vám dítě (nic ve zlém – s přirozenými sklony k přehrávání a nedisciplinovanosti a nevyzrálým rozumem pro složitosti dospěláckého světa) zahraje tyhle těžké party spolehlivě, a když už se to povede, dotýkáte se filmového nebe, jelikož nic není tak obdivuhodné jako dítě hrající jako bůh! Jinak je pro mě Kes of course důležitým filmem pro svá bolavá témata, podána nevtíravě, bez patosu a (sebe)dojímání. A co že jsou ona témata a jaká že je podoba jejich podání? a) Dozrávání pro svět, který citlivému, vitálnímu jedinci skrze pražádnou podporu rodiny (absentující matka a sadistický starší bratr) a školy (viz níže) nenabízí budoucnost, kterou by si pro svůj zápal, pro nadšení, jež dokáže vyvinout, zasloužil (vychovat ho kupř. pro chovatelství, při troše štěstí třeba i pro veterinární lékařství), resp. tento svět tomuto jedinci nenabízí dokonce žádnou budoucnost (leda ubíjející práci v dole). Přesto však – (a)nebo možná právě – nelze tento předstupeň dospělosti brát za nešťastné období, vnímat ho apokalypticky (po jistém momentě už nezbude nic, než pohyb z práce do práce s občasnými přestávkami ke spánku a k utápěni žalu ve flašce, případně hospodské či domácí agresi), ba naopak, pro vztah k poštolce Kes se zdá, že se Billymu, onomu citlivému a energickému chlapci, podařilo najít místo, v němž se člověk plně stává člověkem, místo, skrze nějž člověk jakožto živočišná bytost nejen hovadsky přežívá, ale plně realizuje své lidství (i naprostý chudák či bezperspektivní jedinec může zakoušet všem otevřenou zázračnost – či méně religiózně – krásu stvoření/bytí). Kéž by to mohlo trvat věčně! b) Druhým tématem, které mě maximálně oslovilo je role vzdělávacích ústavů v životě lidském. Loach přichází s negativistickým pohledem (ne tak netypickému pro britský film, viz kupř. film L. Andersona If...), blížícímu se teoretickému náhledu francouzského marxisticky orientovaného filosofa Louise Althussera (Ideology and Ideological State Apparatuses). Jako by úkolem školy bylo vychovat poslušného, nemyslícího, nebouřícího se ovčana (sic!), hrdého, že svůj čas tráví v práci, která ho nebaví, pod bičem reprodukčního rozkazu přivést na svět další nešťastnou bytost, a hlavně vzorně platícího složenky a daně! Až na výjimky (Mr. Farthing) zde nenarazíte na pedagogy, které byste zajímali jakožto bytosti s individuálními vlohy a individuálními problémy, kteří by to s vámi mysleli skutečně dobře, naopak, většina z učitelů si na vás bude léčit své komplexy (tělocvikář Mr. Sugden; památná sekvence z hodiny tělesné výchovy a sprch; jak se říká – a v tomto filmu se to neoddiskutovatelně stává pravdou – kdo nic neumí, učí, kdo neumí učit, učí tělocvik) nebo vás budou předsudečně, ideologicky nenávidět (ředitel Mr. Gryce, který je schopen – v další památné scéně – SPOILER rákoskou potrestat dokonce chlapce, který mu pouze přinesl vzkaz SPOILER). Nelze se nedivit záškolákům aneb Všechno, co potřebuju znát, mě naučilo sokolnictví! [22.2.2022, 12.12.2022] (28.12.2022) (méně) (více)