Ďáblova krása

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)

Tato poněkud uspěchaně vyprávěná faustovská variace je především oslavou mládí, jehož starý Faust, uvěznivší se v bludišti vědy, dosáhne téměř bezděčně. Mládí je zde cestou vedoucí k žitému, nikoliv zprostředkovanému, poznání, které osvobozuje od domnělých pravd, a jehož opravdovost se zdá ospravedlňovat i chyby a dávat smysl i omylům, jichž je na ní požehnaně. Vedle obou (skvěle zahraných) metamorfóz mne oslovila i civilní, uměřená fantasknost, která se více než v imaginaci projevila v rafinované výstavbě příběhu (například v rozostřených hranicích prosněného a prožitého či v iluzivní zrychlené projekci jednoho z možných hrdinových osudů). (03.05.2013)

Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Zábavná variace na "Fausta", která je skutečně pěkná tím francouzským lehkým humorem, kdy se ani trochu nepřehání, spíše se pak jde do dramatu než do komedie. Tohle nemá být groteska, tohle má být snímek, který něco řekne, který ukáže, jací lidé jsou a co jsou schopni udělat, když k tomu mají možnost. (17.07.2017)