Nekromantik 2

Čekala jsem od dvojky (přestože je to "dvojka“) asi příliš. Začátek vypadal hodně slibně - v úplně prvních minutách na hřbitově atmosféra opravdu docela připomínala první díl. Ale od doby, co si dívčina toho rozpadajícího se nazelenalého chlapíka "přivedla“ domů, jsem se - zní to skoro až rouhačsky - tak trochu nudila. Našla se samozřejmě i světlá místa, jako například ono porcování ve vaně za zvuků Ave Maria - pobavilo, ale i chytlo za srdéčko, neboť rozřezávat svého milého, byť úplně mrtvého, rozhodně není nic povznášejícího - já bych asi neměla to srdce (nebo žaludek?). A k mrtvole - oproti kostlivci z jedničky sice opravdu vypadá tak trochu gumoidně, ale to je proto, že tahle je "čerstvější“. Hudebně N2 také docela zklamal - nejlepší pasáže jsou většinou motivy z prvního dílu. ... Nakonec zbývá říci už snad jen to, že romantičtější závěr (za něj ta 4.*) jsem nejspíš nikdy neviděla - (nek)romantika až na půdu! (08.03.2006)

Na film jsem šel se svojí holkou v rámci otrlého diváka do aera. S tím, že jsem absolutně nevěděl o co jde. Film začal bez zvuku. Myslel jsem si, že to k tomu patří, akorát mi chyběl zvuk lopaty, když jakási pohledná hnědovláska vykopávala v lodičkách hrob. Pak se ukázalo, že to byla technická chyba. Dvacet minut přestávka a repete. Viděl jsem romantický film pro nekrofily, který se neuvěřitelně táhnul. Opravdu těžko stravitelné až do posledních 20 minut, kdy se to rozjelo. Zajímavé bylo, že kinu bylo daleko víc líto mrtvého tuleně, nežli člověka (U smrti tuleně odešlo pár lidí znechuceně z kina, zatímco u smrti člověka se všichni smáli). Tu a tam se povedl i pěkný vtip. Holce se to líbilo a druhý den jsme zašli ještě na Řezníka. To už se kino tolik nesmálo, ale to je jiný příběh. (16.02.2009)

Betty se nemuže vyrovnat se smrtí své životní lásky Roberta a tak se rozhodne s ním žít i po jeho smrti. Pokračování Buttgereitvo undergroundového snímku začíná přesně tam, kde první díl skončil. Jörgova snaha šokovat se opět podařila jen v určité míře, nejvíc si dal záležet na závěrečné scéně, která vážně stojí za to. (24.09.2008)

Člověk má někdy chuť si tak sednout a dát si něco pěkného, něco romantického, něco nekromantického. No a tak si pustí Nekromantika. A jelikož jedničku viděl vícekrát, pustí si dvojku. A ta dvojka není tak dobrá jako jednička. Co je ale výborné, hudební podkres od starých zámých borců Daktari Lorenze, Johna Boy Waltona, Hermanna Koppa a dalších opět skvěle funguje a svou melancholickou náladou jíž doplňuje vzrušující erotické scény doslova zahřeje na duši. Miluju soundtrack z Nekromantiků a nebojím se je zařadit k té nejlepší filmové hudbě. A co se týče mrtvoly, tak v jedničnce byla lepší, tady byla moc čerstvá. (07.11.2011)

Film působí, jako by snad bylo v Německu běžné být fascinován smrtí a rozebraným lidským, či zvířecím tělem. Druhý Nekromantik sympaticky pokračuje v duchu svého předchůdce, tedy něco jako orgie s řádně nahnilou mrtvolou by již neměla nijak překvapit. Nepředpokládám, že by se k filmu někdy dostal milovník zvířat, ale předem varuji, že i zde se to neobejde bez detailních záběrů na zpracování tentokrát tuleního těla. Chvílemi je snímek zvrácenost sama, následně hotová romance, občas svým způsobem komedie, no a místy i celkem utahaná a nezáživná podívaná. Zvláště je třeba vypíchnout konec, který je přesně jako v jedničce vrcholem nápadité zvrhlosti. Vcelku je tedy Nekromantik 2 velmi působivý film, jen by mne zajímalo, zda ta dávka úchylnosti je čistě věcí nadšení a chtíče šokovat publikum, nebo chtěl režisér demonstrovat a odsoudit temné aspekty lidské povahy a vše tak obrátit v jeden veliký experiment. (26.04.2006)