Láska šílená

Zajímavý příběh, který je zasazený do nečekaného prostředí, i když je pravda, že právě díky době funguje trochu jinak, než jak by fungoval v době současné. Přesto si nemohu pomoct, ale jako kdyby stál snímek na určité karikatuře, jako kdyby to celé byla jenom dramatická póza, která nakonec nefunguje. (26.05.2016)

Filmu, stejně jako doširoka otevřenému zraku komentáře J. C. musím vyseknout kleistovskou úklonu. Přidám jen Girodetův výrok, který použil Stendhal v Červeném a černém a který na mě při sledování díla mimoděk, a částečně oprávněně, vybafnul z paměti: „Obětovat se svým vášním, budiž; ale obětovat se vášním, jež člověk necítí? Ó smutné 19. století!“ (13.10.2020)

Pozoruhodný koncept, nad kterým však po čase začne být zajímavější dumat, než ho sledovat. Hausnerová podobně jako v Lurdách distancovaně a poněkud potměšile sleduje určitý fenomén, tentokrát však s mnohem širším záběrem. Místo zázračného místa se na osudech básníka von Kleista zaobírá celým jedním uměleckým hnutím a dobovými náladami. Mrtvolnost jednotlivých konverzačních scén není záležitostí pouhé stylizace, ty série "živých obrazů" vyobrazují romantismus z úplně jiného úhlu, než jsme zvyklí. Místo světa velkých a temných emocí či ušlechtilých outsiderů se ukazuje spíše svět svázaný konvencemi jako svěrací kazajkou. I velká romantická láska, která se může naplnit jen smrtí, se v tomto pohledu stává jen sebeklamem nejistého, slabošského a přecitlivělého básníka. Jediné, co rozviřuje nehybnost statických scén, nejsou velké city, ale domácí či divoká zvířata, probíhající mizanscénou. (16.07.2014)

Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem). (08.02.2020)

Koncept filmu se mi líbí, racionálně ho oceňuji jako zajímavý, cílevědomý a podnětný. Hausnerová se ho drží tak urputně a vytrvale, že nejpozději od poloviny stopáže už to pro mě ale byl divácky naprosto ubíjející zážitek. A to i přesto, že tam všechnu tu zábavnou ironii vůči těm zbytečným lidským bytostem utápějícím se ve svých vymyšlených existenciálních krizích cítím. Předchozí Lurdy mě bavily od začátku do konce, ale tohle umění bolelo. (12.06.2015)