Charlieho země

Film k zamyšlení, a to v tolika rovinách... prostě na román. Film také plný peripetií, které se místy zdají směřovat k lepšímu, ale alternativy (včetně konce) jsou jen špatný nebo horší. Nejlépe to vypadá, když se Charlie vydá do buše, aby se staral sám o sobě, tak jak to umí a tak jak to chce. (Vize je taková, že se tam uchytí, připojí se k němu další ab-originálové a založí nezávislou komunitu.) Charlie bohužel tuto svou šanci nezvládnul, už dlouho žil ve městě, a na tohle prostě už neměl. Další šanci dostal (a v závěru na ni reflektoval) jako učitel tance (tancoval přece v roce 1973 při otevření opery v Sidney pro královnu). Obávám se však, že ani z toho nic kloudného nebude, než předvádění se před bílými turisty. Dalším - a řekl bych, že rovnocenným plánem - je porovnání reality Charlieho s realitou naší. Kdo z nás zná všechny zákony a ví, co z nich vyplývá? V tomto vztahu občas slyším příběhy, které považuji za děsivé. Sám jsem se střetl se zákonem, když jsem odmítl zaplatit za "odvoz, třídění a likvidaci odpadků" z domu, ve kterém jsem nebydlel, a odpadky se ani jedno nevyvezly, protože také žádné nebyly. Po písemném upozornění na možnost exekuce, jsem zaplatil, tři roky nazpět. Charlie by ovšem neměl z čeho! (09.06.2018)

Sázka na jistotu. Klišé. Neschopnost invenčně přistoupit k mnohokrát probranému tématu. Možná bych toto vše režisérovi odpustil, na filmu mne však kromě nudy vadila černobílost, s jakou k postavě režisér přistoupil. Charlie není nesympatický, alespoň zpočátku, jenže se ukazuje, že je velmi pasivní a obviňuje (a filmař s ním) přistěhovalce z toho, že mu sebrali půdu/zemi, práci atd atd, aniž by cokoliv aktivně podnikl pro zlepšení svých podmínek. Film se nijak kriticky k takovému pasivnímu a reaktivnímu postojí nestaví, naopak v závěru sází na patos a několik silných slov a vět a dlouhý pohled do tváře ústředního hrdiny. (13.07.2014)

,,Můj domov, je moje země. Žil jsem ve svém domově, v klidu a míru než přišla policie aby mně vyhodila.K tomu už není co říct... ''' ------------------- Já nevím jak to ti Australáci dělají, ale skoro co každej jejich film to skvost a to napříč žánry. Smekám před Rolfem de Heerem, který se rozhodl natočit film se zrovna né moc populárním tématem. Tím je integrace původních australských obyvatel do civilizované společnosti. Ovšem integrujte se někam, když ti ke kterým by jste se měli integrovat vám vzali domov, vzali tradice a kulturu. Ano jistě, pokrok a civilizaci nelze zastavit a všude na světě válcuje původní národy a kmeny... Přesto by se to mohlo myslím odehrávat kapku civilizovaněji, s respektem a tolerancí. Charlie i vás od prvopočátku získá i jeho přátelé. Jejich smích je nakažlivý a drobných škodolibostem bělochům se budete smát s nimi. Zároveň si však uvědomujete, že Charlieho svět už skončil a on spolu s ostatními je poslední hrstkou, kteří ještě pamatují dřívější časy, znají tance a písně svých předků a buš berou jako svůj domov. Bohužel ač by sami chtěli, natrvalo v ní žít už nedokážou. Film mně dostal tím jak si nebere servítky, Australákům sebereflexe rozhodně neschází! David Gulpilil mně svým smutně hloubavým pohledem opravdu dostal (stejně jako ve Stopaři) Neskutečná věc!!!! Dávám za 5 cigaret hozených do ohně a dal bych i šestou. Tak moc se mi to líbilo! A po Rolfovi de Heer teď začnu tvrdě jít - tedy po jeho filmech! * * * * * (30.07.2017)

Sentimentální patetický kýč, nabušený šablonovitými polopatismy a polopatickými šablonami. Na hony vzdálený existenciálně hlubokým a magicky realistickým Deseti kánoím z r.2006. Charlieho repliky se často snaží být moudré nebo humorné, ale daří se jim to tak nějak napůl. Nikdo příčetný snad o historické nespravedlnosti na původních obyvatelích Austrálie (ale třeba i Ameriky) nepochybuje, ale argumenty typu "ukradli jste nám naši zemi i naši kulturu" mi přijdou poněkud vyčpělé, zvlášť když se navíc dotyční dotčení často s oblibou intoxikují chlastem a drogami koupenými za sociální dávky. Proč tedy pro svou kulturu a svoje lidi něco nedělají, když mají fůru volného času? Co třeba aspoň učit jejich děti ústní tradici, tančit tradiční tance a zpívat tradiční písně? Největší plusy filmu jsou exteriéry z buše a obrazy ze života i mentality vykořeněných aboridžinců z venkovských komunitních rezervací, žijících na pomezí dvou úplně odlišných světů, tradičního a moderního, z nichž ani v jednom z nich "už" nebo "ještě" neumějí žít. (27.01.2021)

Dost drsný zrcadlo postavení Aboriginců v současné australské společnosti. Sice film vytvořil celou řadu otázek a na žádné nepřinesl odpovědi, ale za to ukazuje světu skutečnost, kterou si nikdo z Australanů nedovede, byť jen, připustit. Přiznám se, že jsem po skončení filmu googlil a zjišťoval, jestli to v Austrálii opravdu je tak špatné, jak tento film prezentuje. A možná, že je to tam ještě horší. Nicméně nám, nezaujatým, je vše naprosto jasné, ale vysvětlete to těm všem, kteří v dnešní Austrálii žijí. Snad jen nezbývá nic jiného, než doufat, že Australská vláda najde cestu právě k Aborigincům a pokusí se je zachránit od takové situace, ve které v dnešní době žijí. Těžko se k tomuto filmu hledají jiná slova... (15.06.2015)