Další život mého otce

Typická ukázka toho, jak je hodnocení některých uživatelů ČSFD mimo. Film má výjimečně vysoké hodnocení (82%), ale dle mého názoru si jej vůbec nezaslouží. Když srovnám film s nějakou opravdu dobrou komedií, například "Co jsme komu udělali" (http://www.csfd.cz/film/370681-co-jsme-komu-udelali/), tak nechápu, proč má Další život mého otce o 4% lepší hodnocení, když v kvalitě je propastný rozdíl. Možná je to proto, že tento film je trochu depresivní, nic se v něm nestane a Maďarsko v něm vypadá jak jak Sibiřský venkov v roce 1950 postavený v duchu socialistického realismu. Ale na obranu filmu musím říct, že zpočátku byl film i vtipný, alespoň do té doby, dokud tam figuroval otec. V okamžiku kdy otec odešel odešla i veškerá zábava. Hlavní hrdina pro mě byl synonymem pro nesympatického herce. Dokonce jsem zvažoval pouze dvě hvězdičky, ale zase tak špatné to snad nebylo. (16.04.2015)

Velice překvapivý kousek, a to nejen při pohledu na zemi původu, jejíž filmaři excelují v podstatně odlišných žánrech. Je to zejména kvůli pojetí humoru, který je vlastně docela prvoplánový a téma zdánlivě vyčerpané, ale přesto proti vší logice funguje skvěle a jedna vypointovaná scénka s výborně načasovaným gagem střídá druhou. Čeští tvůrci by za takový film zabíjeli, u nás totiž pokusy o komedie končí většinou právě onou prvoplánovostí. (06.07.2014)

Maďarské drama se snaží konkurovat jakýmkoli typickým zástupcům žánru. Má logiku, slušné prvky dramatu a postavy mají svůj smysl. Celý snímek vás nutí přemýšlet o tom, že nedokonáno jest znamená nápravu, ať už v jakékoli podobě. A hlavní hrdina se během slušné podívané (nebo spíš zamyšlené) snaží o to, aby tahle změna byla očividná. Jeho prožitek je autentický, jeho role jak v příběhu, tak mimo něj, není obtěžující (jak pro koho). Nicméně, dalo by se říct, že tlačit na pilu se někdy vyplatí, proto není příliš k dobru, že některé obrazy pozbývají nakonec smyslu a že spádovost děje je značně utahaná. (10.07.2014)

Tak konečně! Po smršti skvělých filmů z Maďarska, konečně jeden, který mi nesedl. Jak ale říká Goethe: není nic nepříjemnějšího než dlouhá řada krásných dní. Na "Posmrtném životě mého otce" jsou ovšem dvě zrno pravdy, ale ta zrna jsou příliš obalená plevami. Tím prvním je předpoklad, že otec umírá spolu se smrtí syna. Přestože můj otec zemřel před 40 lety, nežije na fotografii u počítače, ani ve skladbě "Komorní hudba pro šest nástrojů in memoriam Václav Tejkal", již jsem si objednal k třicátému roku po jeho úmrtí, ale někde v mém bříše, jak by řekli indiáni. Otec jako zombie je možná lákavá představa, ale moc hrubá a nečistá. Druhým zrnem je "korekce minulosti", změnit něco, co se už stalo - a jak se říká, nemůže se odestát. Ve virtuálním světě však existuje kouzelné slůvko "undo", které zasahuje do minulosti, kterou je možno po vrstvách zpřítomnit a provést v některé z nich něco jiného, jinou akci. Myslím, že je to možné i v reálném světě - změna provedená v minulosti se projeví v současnosti. Změna minulých postojů k otci je archetypální situací - řešením Oidipovského komplexu ex post. Pozn.: Připadalo mi to, jako by i zde nějaký básník přicházel o iluze. (03.05.2017)

Maďarskou kinematografií víceméně netknutý, vyrazil jsem na hodinku a půl nasát něco festivalových uhrů. A jak už tomu bývá, když mám pramalá očekávání, dostaví se výjimečný zážitek. Směsice žánrů hrála střídavě na rozdílné struny a vyvolávala tu melancholii, tam výbuchy smíchu a celkově zanechala více než příjemný dojem z "milého" debutu (!) mladé režisérky a scénáristky v jedné osobě. A k tomu palec nahoru za kameru. Köszönöm a 80%. (16.04.2015)